Indie a Nepál mýma očima. na Blog.cz

Na závěr mám pro vás tuto lahůdku, kterou jsem sesmolil jako bonus pro všechny věrné čtenáře.

Ze začátku je to nevinné povídání o cestě, ale postupně se to rozvine. Nechybí ani legrace, dobrodružství a spirituální rozčarování Sádhany !

Je to 13 stran , takže si to vytiskněte do postýlky. 

Nudit se rozhodně nebudete...    :-)

A tak jsme nočním autobusem odjeli z Mysore do Kochimu a tím zakončili měsíční agonii jógového šílenství.

Ráno jsme já a teta Eva dorazili do Ernakulamu v 5 hodin. Autobus nás vyvrhnul rozespalé do tmy špinavých neznámých ulic velkého přístavního města a teď člověče snaž se.

Ani jsem nevěděl, kde je sever, kterým směrem je moře, kde je centrum a už si nás začali dobírat místní rikšáci. Něco jako za 500r do "very nice hotel" a tak. Někdy opravdu lituji, že nevozím průvodce "Lonelly planet".

Co naplat, raději důvěřuji rčení, že štěstí přeje připraveným.

Věděl jsem, že turisti jezdí nejvíc na ostrov Fort Kochim a od tam tud se dá zprostředkovat tour na "beck waters". Což bylo naším cílem.

Chytl jsem si nejslabšího rikšáka, kterej moc neuměl Anglicky a vybaf jsem na něj "ferry to Fort Kochim".
Tomu dobře rozuměl, ale o ceně se mnou diskutovat nedokázal a to jsem právě potřeboval. Dal jsem mu solidních 50rupek a již jsme se drkotali tmavými ulicemi tohoto Portugalskeho koloniálního přístavu. Byl to běs, špína a prach.

V přístavu nebylo ani světýlko. Jen na rohu jedna dhába s blikotavou žárovičkou,
světla majáku a navigace pro ferry. Vydali jsme se s tetou Evou tím směrem a pokukovali, kde dospíme zbytek noci.

Už cítím mořskej vzduch, již mě ovál smrádek rybyny a přivázané lodě ťukaj bortem o bort. Je taková tma, že nevidíme ani kudy vede na molo cesta. Jdu však pevným krokem směrem k majáku a doufám, že cesta najde mě.

Bohužel! Odvodňovací kanál byl v předstihu mé prosby. V jedné sekundě jsem zapadl po pás, po batoh do příčného výkopu, kterým se z rybářských doků odvádějí sračky ven….

Chvíli jsem se nehýbal a pokoušel jsem se vzpamatovat. Snažil jsem se pochopit, co se vlastně stalo. Najednou jsem o metr níž, to je patrné, ale kde mám nohy? Kolem je beton, nemohu udělat krok.

Z letargie a úleku mě probral pocit vnikání teplého smrdutého bahna do mých sandálů a těžknutí mých ponožek. Tfůůůůj! To nesnesu!!!

Ani nevím, jak jsem vylít ven z pohostinného výkopu, skopnul jsem boty z nohou a vykopáváním do všech stran jsem se začal zbavovat všeho co se nasáklo, nebo ulpělo na mých ponožkách. Hroznej pocit! A hlavně nečekanej… :-)

Když mě to po chvíli přešlo a uvědomil jsem si, že už to nevrátím, nabul jsem se zpátky do sandálů a pokračoval v cestě. Musel jsem se smířit s tím, že nasáklej po kolena černým bahnem budu muset absolvovat celou cestu lodí na ostrov Fort Kochim a pak v tom jít přes celé město a hledat ubytování. Musel jsem na to přestat myslet a prostě jít. To bahno nekouše, jen hnusně smrdí a špatně vypadá…

Navíc jsem si uvědomil, že se mi vlastně nic jiného nestalo a že jsem si nic nezlomil. Takže jsem poděkoval a šli jsme dál.

Na molu jsme pak měli velké štěstí. Prodali nám lístek za neuvěřitelné 4 rupky a za 5 minut již lodní šroub rozčísnul hladinu Arabského moče a my jsme se mohli uvelebit na přídi dřevěného malého škuneru.

Byla to paráda! Na lodi jsme sami, a tak se můžeme volně pohybovat po palubě.

Nakukuju do strojovny, kde bublá vodou chlazenej diesel z autobusu, kapitán pálí cígo v klusu a plavčík dřímá na ubrusu. S oběma se zdravím "namastéé" a úsměvem.

Hladina je klidná a sluníčko už už vykouknout z poza horizontu. Již osvítilo protilehlý kopec nad městem. Na ostrov jsme vystoupili, když se první paprsky prořízly nad obzorem ranním mlžným oparem. Jdeme ospalou ulicí, kde není ani živáčka, jen pouliční psi volně oddychují na boku a nabírají sílu na další horký den. Jakej asi bude? Hodí jim dneska někdo rybí kost, nebo budou muset hrabat v popelu za tržnicí?

Teta Eva je stále ještě nemocná a tak se musím podřídit jejímu tempu. Každých 200m posedáváme a ulevujeme si od těžkých batohů. Eva má stále ještě horečku a posmrkala již snad stý kapesník. Jo jo, tropické rýmičky se jen těžko zbavuje. Tělo zeslábne a kurýrovat se ve čtyřicetistupňovém vedru není žádná sranda…

Raději moc neexperimentuji a beru první solidní ubytování v rodině za 400 rupek.

Eva ulehá a v tu ránu usíná. Jdu zatím zjistit, za kolik by se dala sehnat tour do "beck vaters" vnitrozemních kanálů, které zde tvoří významnou dopravní síť v místní džungli.

Ulice se zatím probudili a slunce rozpaluje malé koloniální domky do běla.

V přístavu pozoruji jednu zvláštnost, kterou jsou monstrózní čínské rybářské podběráky.

Místní rybáři je spouštějí do vody a zase vytahují . V síti o velikosti 15x15m vždy uvízne pár rybek, které putují rovnou do místních restaurací, kde se z nich připravuje populární menu "fish and cari". Sítě jsou tak těžké, že na to aby je pět rybářů vytáhlo, potřebují obrovské dřevěné rameno na jehož druhém konci jsou přivázány těžké balvany, které vyvažují hmotnost mokré sítě a ryb. Pokaždé, když rybáři začnou tahat sítě nahoru, tak volají postávající turisty na pomoc a z rybolovu se stává velká přístavní show. Tahá se za jeden provaz.Gigantické kameny klesají na dřevěné molo a ohromná síť pomalu stoupá ze slané vody jako z medu. V jejím středu se blejská pár desítek čerstvých ryb. Zas bude co na talíř.

Odpoledne již procházíme přístav společně s Evou a děláme si takovou malou soukromou slavnost. Kupujeme od rybářů z lodě dvě čerstvé ryby "King fisher" a necháváme si je udělat v místní restauraci. Jednu na "fish and carry: a druhou na roštu s bylinkama. Obě byly výborné a my pocítili zadostiučinění po měsíci řehole v jogínskem šaolinu v Mysore. Konečně jsme volní a můžeme jít a jet kam chceme. Šmejdíme po místním tržišti a prolejzáme všechny zajímavé zákoutí. Sedíme na pláži na padlém kmenu cedru a pozorujeme jižanské bohaté rodinky, jak si hýčkají své malé ratolesti a kupují jim u místního stánkaře ty nejnesmyslnější věci, jako třeba nafukovacího hrocha nebo modrý letadlo a růžový brejličky. Zmrzlinu si děcka zásadně patlaj po celém obličeji, pak se válí v písku a nakonec se nechají odnést do vln na omytí.Tolerance a sebeobětování
jsou zde u rodičů na prvním místě.

Pak sledujeme jednoho pouličního pekaře, který s neuvěřitelnou lehkostí připravuje placky "parota" na rozžhaveném plechu.

Jednou rukou válí těsto, druhou plácá placky a při tom ještě obrací skoro hotové paroty na plotně. Je vidět, že ho to baví a že je své práci oddaný.

Každý jeho pohyb je jako tón v letní písni. Očividně si to užívá a je z něj cítit radost. Jeho energie kterou kolem sebe vyzařuje je tak veliká, že kdokoli projde kolem, tak ulpí zrakem na jeho šikovných rukách a minimálně se na chvilku zastaví a ve většině případů i koupí nějakou tu placku.

My jsme si jich koupili pět a sedli jsme si k němu na masala-tee, abychom si je ještě teplé mohli vychutnat.

Ten pocit při nasycení byl dokonalý. S každým soustem
do nás přecházela i ta jeho radost a nadšení. To bylo panečku jídlo, to byl zdroj!

Hned jsem si vzpomněl na Thákurova slova ze Sádhany:

"Radost panuje, když duše přestane se obracet neustále ke svým žádostem, když v ní víc a víc sílí sebeobětování. Tu je pak naplnění, tu je svoboda a na omylu je ten, kdo si myslí, že činnost se jí protiví……"

Druhý den brzy ráno jsme vyrazili na slibované dobrodružství zvané "back waters".

Autobusem jsme přejeli k vodním kanálům, vsedli důvěryhodnému průvodci do džunky a pomocí pětimetrové tyče odrazili od promáčených břehů.

Chvíli jsme jeli po hlavním kanálu a začali se pomalu ladit na tenhle vodní svět.

Je tady opravdový klid. Hluk a shon města jsou v nedohlednu. Všechno se zde měří na šířku a délku lodě. Máme před sebou sedm hodin plavby světem, kde čas neběží, ale plyne.

Zajíždíme hluboko do vnitrozemí a hltáme všechno kolem, co nepřipomíná to co máme doma.

Čas od času se objeví domek, který jakoby plul na hladině. Kolem rozvěšené prádlo, kánoe u dřevěného mola a děti po pás ve vodě stříkají vodu jedno na druhé. Za kůlnou haldy nezpracovaných kokosáků. Těch je tady opravdu moc.

Rostou zde mezi vodními kanály velmi rychle a tak není divu, že je zde domorodci vysazují a živí se jejich zpracováním a prodejem.

Sady kokosových palem jsou opravdu zajímavé.

Jsou vysázené v dlouhých řadách za sebou a mezi každou řadou je prokopán úzký vodní kanál. Zprvu jsem se tomu divil a tak jsem se zeptal našeho průvodce, jak to funguje. Prozradil mi, že je to kvůli živinám. Ve vodních kanálech je sice sladká voda, ale čas od času, když je vysoký příliv, tak sem pronikne i slaná voda z moře a obohatí tak půdu o spoustu důležitých minerálů. Kokosy pak rostou velmi rychle, jsou velké a dají se brzy sklízet a prodat. Velmi mě překvapila efektivita pěstování kokosových palem. Naši průvodci nás průběžně přesvědčili, že z kokosových palem se dá kupodivu zpracovat úplně všechno.

Asi všichni víme, že v kokosákách je lahodné mléko a kokos, který se dá strouhat do jídla. Někdo zná velmi kvalitní kokosový olej, s blahodárnými účinky. Domorodci však umí palmy v korunách
nařezávat a získanou šťávu zkvasit a vyrábět z ní pivo a pálenku.

Kmeny palem dokážou podélně rozštípnout a prkna používají ke stavbě domků. Z palmových listů umí plést bytelné rohože, které pak přidělávají na domky jako stěny a střechy.

V jedné domorodé vesnici, kam nás zavedl náš průvodce jsme byli svědky výroby provazů z kokosových vláken. To bylo opravdu zajímavé i zábavné.

Domorodci nám ukazovali, jak vlákna získávají z dužnatého obalu kokosových ořechů a potom jak ho pomocí archaických kolovrátků, které známe z pohádek o přadlenách, splétají do dvacetimetrových provazů. Provazy se pak mohou dále zaplétat do silných lan, která se pak používají třeba ve stavebnictví.

Chvilku jsem si zkusil šlapat kolovrátek a chvilku příst svůj vlastní kokosový provázek. Není to zas až tak náročné a jelikož na jednom kolovrátku mohou dělat i dva přadláci najednou, tak to je i zábavné.

Rodina, která se zde na ostrově živila byla velmi sympatická a ukázala nám i spoustu dalších věcí. Třeba jak z kokosových ořechů dělají různé nádobí a hračky a také jak za chatrčí pěstují černý pepř a další Indické koření.

Zdálo se mi, že i když tito lidé žijí velmi skromně, tady na promáčeném ostrově v chatrči, tak jsou velmi šťastní a bohatí. Mají domov, děti, práci a nechcou víc než mohou chtít. Vůbec se nám od nich nechtělo a nejraději by jsme se od nich nechali učit další jejich domorodé dovednosti. Museli jsme však zpět na naší loď a pokračovali jsme dál v průzkumu vodních kanálů.

         Další zastávka byla ve vesnici , kde vyrábí vápno ze škeblí a lastur.

Ku podivu se k tomu také používá část kokosových palem.

Nejprve se smíchají škeble s mokrým uhelným prachem.

Potom se tato směs nahází do velké kádě, kde se pokreje vyschlými slupkamy z kokosáků , které se pak zapálí. Směs zreaguje  termickým rozkladem azidu vápenatého na dusík a vápník.

Velmi stará metoda, která se používá již jen v takovéto malovýrobě.

Návštěva zde byla také velmi zajímavá, ale raději jsme zde dlouho nezevlili, protože puch a prach z kádí nebyl náš velký kamarád.

Nastal čas oběda. Naše loď proplula dalším bludištěm kanálů a zakotvila u nízké chýše, kde pro nás již bylo připravené jiho-Indické Thali, podávané na banánových listech.

Dlouhozrnná rýže byla naprosto výborná a zeleninové "sabdží" naplnil naše chuťové pohárky rozkoší.

       Po obědě jsme přestoupili na úzké kánoe a pokračovali zarostlýma kanálama dál do vnitrozemí. Bylo vedro na padnutí, takže jsem vypil asi tři lahve vody. Moc se mi chtělo si při jízdě smočit aspoň chodidla ve vodě, ale nerad bych byl nástrahou byť pro malého "kajmánka", nebo chňapíka…. Čas od času se to ve vodní trávě pohnulo, nebo zvířilo a to zrovna nebyl pro našince příjemnej pocit.

Jak se kanál zužoval , tak i křoviska se kolem víc a víc svírala. Lijány visely ze zhora jako dlouhý splachovadla a projet některé úseky bylo velmi obtížné. Viděli jsme další chatrče domorodců a představovali si sebe na jejich místě. Daleko od civilizace, hluku a prachu našeho světa....

Na toto téma jsem se pokoušel v Indii často meditovat a je to jedna z mála věcí, o které jsem se ujistil.

Všechny ty cesty které jsem kdy podnikl mě daly jasnou odpověď na to, kam vlastně patřím a kde je moje místo.

Cestování je vůbec hrozně důležité pro toho, kdo hledá pravdu.

Dnes již chápu co tím chtěl Paolo Coelho říct v knize Alchymista, kde se otec loučí se synem a praví:"vrať se teprve až poznáš, že naše ženy jsou nejkrásnější a náš hrad nejdůležitější"..... Jak by si tím mohl člověk být jistý, kdyby nikdy neodešel z domova?

Bohužel, někdy je i rok málo, aby to člověk všechno pochopil.

Ze začátku máte pocit, že je to právě naopak!

Nejprve jste všude jednička. Úžasnej cizinec, se kterým se chce každý bavit.

Jste "jinej" a to vás halí do magické roušky, pod kterou chce každý nahlédnout.

Každý chce být s vámi viděn. Každý věří, že od vás získá nějakou schopnost, nebo vědomost, co u nich doma nikdo nezná nebo nemá. Je to pekelnej útok na vaše "ego", které si lebedí. Prostě máte pocit, že jste super a že doma vám každý křivdí. To je první nebezpečí, kterému lze na cestách snadno podlehnout.

Ve chvíli, kdy dáte najevo, že se chcete v té dané cizí zemi natvrdo usadit, celé kouzlo zmizí. Zájem rychle opadne a je z vás obyčejná náplavka, přistěhovalec...

Druhá past je daleko náročnější a ne každý je schopen jí prohlédnout.

Jedná se o podvědomé hledání štěstí.

Má hned tři nesnadné zkoušky, kterým lze podlehnout.

Každý instinktivně hledáme něco, co nás učiní dlouhodobě šťastnými.

Na cestě to může být řetězec neustálého sebeuspokojování objevováním nových a nových krajin a zážitků.

Jde to opravdu tak zařídit, že lze libovolně dlouho cestovat po světě bez toho, že by vám třeba došly peníze a uspokojovat se dalšíma a dalšíma zážitkama.

Lze se naprosto vymanit ze systému a být volný jako pták. Jednoduše řečeno můžete si dělat co chcete, pokud si to zvolíte.

Potkal jsem nespočet lidí, kteří tak dokáží plout světem jako bludné lodě a hledat donekonečna...

Opak je však pravdou.

"Člověčí dušička potřebuje pouta, aby mohla být propojena z celkem."

Člověk se neliší pouze tím, že má schopnost podmaňovat si, ale i sdružovat se.

Přesně tak jak to pochopil před svou smrtí Alexandr Supertramp ve filmu "Útěk do divočiny", když napsal poslední svůj zápis do deníku: "Happiness only real when shared" - "Štěstí je skutečné, jen jeli sdíleno"....

Jak je vidět, tahle past je opravdu záludná a může trvat hodně let, než jí člověk prohlédne. A přitom jde jen o tři věci.

Přijmout pouta abychom mohli sdílet a vzdát se "šílenství libovůle".

Ani jsem nebyl moc překvapený, když jsem na konci své cesty našel konečné rozřešení této pasti v Indických "upanišádách" 2000 let starých.

-Praví se v nich doslova :

"V skutku, kde není pout, kde jest šílenství libovůle, duše není svobodná.

Trpí újmou. Jest odloučena od nekonečna, schvácena agonií hříchu.

-Já jsem si to pro sebe volně přeložil asi takto:

" Kdo podléhá šílenství libovůle a neustále uspokojuje své potřeby, zaměňuje opojení s radostí...."

Hmm.., tak až sem se dá sklouznout při dlouhejch vyčerpávajících cestách po staré Indii.
Najednu vám začnou chodit takovýhle věci a ani nevíte jak.

Nebráním se tomu, že některé moje úvahy mohou být pro někoho nepřijatelné.

Každý jsme jiný, jinde a každý potřebujeme něco jiného.

Píšu to jen proto, abych nezapoměl, co jsem tehdá cítil a jak my bylo.

Píšu to všechno i pro své možné děti, aby mě poznaly takového jaký jsem byl.

GOKARNA - SVATÉ MĚSTO ŠIVY ŠANKARA.

Tak jak je vidno ruce a nohy mi zůstaly, takže výlet do zadních vod Keraly dopadl beze ztrát.

Byl to takový odpočinkový den na lodích, kdy jsme měli možnost načerpat nové síly na další dvacetihodinový přejezd pobřežní železnicí zpátky do Karnataky.

Naším posledním cílem byla bájná GOKARNA malé městečko v buši na pobřeží, zasvěcené svými chrámy nejvyššímu hinduistickému bohovi Šivovi.

Rychle jsem zabukoval jízdenky a zabalili jsme si na půlnoční výsadek.

Poslední "thali" a pytlík pražených banánů. Vyrážíme zpátky lodí z FORT KOCHIM na pevninu. Už je zase tma a tak si dávám bacha na kanály v přístavu. Vypral jsem si ponožky v ruce a tak bych nerad zase někam žuchnul.
Teatrálně překračuju zmíněnou stoku a jednou pro vždy za sebou nechávám zápach prasorybích mršin, hajzláků a schnilejch kalíšků od kávy pražené...

Mávnu na rykšáka a už si to valíme rozbitejma ulicema Ernakulamu na nádraží "centrál".

Je deset hodin, tma v který se množej Indové geometrickou řadou pod pohorkama

bílého cizince jako myši v krmelcích.

Na nádraží je takovej dav, že stěží nalézáme místečko na zemi k ulehnutí.

V tuto dobu se sjíždí sem na jih zvláštní kasta Indů, kteří se zde budou několik týdnů společně modlit a vykonávat posvátnou "pudžu".

Poznají se podle toho, že jsou to pouze muži, mající černý sarong kolem pasu a nahoře jsou do půli těla nazí.

Všude chodí spolu ve velkých skupinách , zpívají a překypují dobrou náladou.

Pro cestovatele, co jedou na jih je to velký problém, protože všechny vlaky jsou tento měsíc díky nim vyprodány.

My však jedeme na sever a tak jsme v pohodě.

Eva rychle usíná na zemi a já jsem na hlídce, aby se nám nic neztratilo.

Nemám strach, ale jistota je tady na nádraží kulomet.

Ptám se jednoho Inda, zda jsme u správné koleje do Mangalore.

Kejvne hlavou do stran, jak to Indové dělají a sedá si k nám na karimámu.

Asi si vyložil můj dotaz po svém a rozhodl se nám do příjezdu vlaku dělat společnost aby jsme se nenudili.

Procházíme tradiční konverzací.

Kolik mám manželek, dětí a jestli jsou v Evropě opravdu ty obchoďáky se ženskejma.

Jestli se u nás jedí krávy a jestli jsou u nás fakt hotely i pro psy, který mají jména.

Všechno mu to dopodrobna líčím a on má oči na vrch hlavy.

Hned ho napadlo, jestli bych pro něj neměl práci ve firmě a jestli mu napíšu doporučení na vízum.

Je neodbytnej a tak mu dávám k dobru informaci, že se u nás již prodávaj letenky raketoplánem na Měsíc, ale že už je to vyprodaný, tak že jsem za ty prachy vodjel do Indie.

Vůbec to nemůže pochopit, a tak mu vysvětluju, že u nás jsou všichni vočipovaný a tak jsem si přijel vodpočinout, aby se mnou nemohli chvíli manipuilovat.

Ujišťuju ho, že má lepší, když bude dál v Indii svobodně žebrat, protože v Evropě když někdo neposlouchá, tak mu vypnou internet a mobila.

Konečně našel důvod odejít. Běží to všechno rychle sdělit svejm černejm bratrům.

Náš vlak nakonec přijel a my se nasáčkovali ke stropu na naše zabukovaný lehátka. Ach, jakej luxus! Jedeme a spíme v leže....

Ráno se probouzíme v Mangalore a zjišťujeme , že další vlak nám jede až za pět hodin. Dáváme si zavazadla do úschovny a jdeme na místní tržnici.

Všechno se pomalu probouzí a tak můžeme sledovat, jak stánkaři rozbalujou svůj kvelb. Ještě hodinu a začne být vedro na padnutí. Musíme se do té doby pořádně napít a najíst. Dole na trhu je jediná restaurace, a tak si sedáme s místníma k jednomu stolu a objednáváme si to co ostatní. Všichni si nás přicházejí prohlédnout a dokonce i místní kuchař. Jako jediným nám přinášejí od někud i příbory, ale když se do jídla pouštím rukama, tak už není co řešit a jsme jejich.

       Po hodině vycházíme ven a suché horko a prach nám ovanulo tělo, jako vysoká pec
Kladenské Poldovky při odpichu v osumdesém roce na exkurzi se školou.    Je nám jasný, že v ulicích dlouho zevlovat nemůžem a tak se vracíme zpět do stínu nádražní budovy.

Po cestě prolejzám pár fantastickejch železářství a sháním Čínskej sekáček na maso. Maj je tady podle velikosti s mosaznou střenkou a znakama na čepeli. Daj se pořídit za směšnou cenu a bezvadně se s nima dá krájet cibule. Už po něm pasu vod minula, kdy jsem tudy projížděl a hrozně jsem nad ním slintal.

Jestli si ho tentokrát nekoupím, tak snad už nikdy.....

Cestou zpět na nádraží dáváme kokosák snad na každém rohu a teče nám mlíko po bradě. Pak ležíme na peróně spolu s místníma psama co jsou skoro bez srsti a chladíme se pod střechou o betonovou podlahu.

Konečně to jede a máme dalších pět hodin do bodu "Bé", nebo spíš "Gé", tedy Gokarny.

Do Géčka jsme dorazili v půl sedmé, takže za tmy.

Vlak nás vyhodil na nádraží mezi polema a nezbývalo, než se popasovat z místníma rádoby taxikářema.

Vyhmátli si nás již ve vagónu a už si nás vedou ke svému "tuktuku"....

Jejich cena 350rupek za odvoz mi jemně šplouchla žlučí a tak jsem začal dělat fórky a šilhám po místních lidech, jak oni řeší odvoz. V poslední chvíli lapáme po minibusu, narvanym Indama, kterej odjížděl ze zadu za barákem. Hajzlíci tam nasedaj tajně, aby je bílí sáhybové neviděli a museli jet taxíkem.

Konečně jsme dorazili do Gokarny, milovaného letoviska. Na vesnici, do klídku a pohostinnosti místních plážových kantýn. Jsme v ráji....

GOKARNA
, KONEC KONFRONTACE,
ČAS TRANSFORMACE.

Autobusík nás vykopnul v Gokarně a my si to šineme šedou ulicí směrem k pláži. Už jsme uvolnění, víme že máme před sebou týden leháro.

Poznávám některé obchůdky a kupodivu některé Indky poznávají mě. "Hej mister, vy jste u mě loni koupil košili a kalhoty. To jsem já, Švéta . Přijďte, dám vám slevu"!
Sakra, s tou jsem minule smlouval dvě a půl hodiny a prohrabal jí všechny police. Ta si mě musí pomatovat....

Konečně jsme na pláži a mořskej vzduch nám rozcuchává vlasy, tak jak jsem o tom celou zimu snil. Vítají nás rackové svým chechtáním od někud ze tmy za vlnamy. Nasládlej pach soli, písku a chaluh mi projel nosem až do čela. Jsme opravdu tady, u oceánu.

Eva je trochu nervózní z toho, že nemáme kde spát a ze tmy. Jdeme po pláži směrem na sever a noříme se do opravdové noci. Jenom v dálce blikají třpitivá světýlka a já se snažím vybavit, kde jsou ty staré bungalovy, kde se dá složit hlava na slamník. Dojíždí nás chlápek na motorce a volá na nás: "do you nead room"!?

Jo jasně sháníme ubytování. Ptám se ho na ty staré bungalovy. "Shiva Garden" se jmenujou myslím. Ano. To jsou oni. Musíte furt rovně až k červeného praporku.

Jenže je noc a není vidět na špičku nosu. Od někud ze tmy se přišoural domorodec, kterej neumí ani slovo anglicky. Ind na motorce ho zpracovává a pak nás s ním posílá jako s průvodcem. Domorodec nás táhne pískem a houštinama. Trnů mám plné nohavice, ale světýlka se blíží. Nakonec nás dotáhnul až do malé kolonie , kde nám ukázuje volný pokojík v bambusové chýši. Už máme dost batohů a trmácení, tak jsme to shodili na zem a plácli jsme si za 100rupek noc pro oba. Ani nevím, jak jsme usnuli, ale ráno nás pošimralo Slunce paprskama dírou ve střeše a když jsme vyšli ven, červenej praporek se nám třepetal nad hlávkama.

První naše kroky vedou k moři. Šploucháme si nohy ve vlnách a hned potom jsme je stočili do nejfantastičtější restaurace na pláži co znám . Mahalaxmi restaurant. Hned si poroučíme banánové lasí, ovesnou kaši s kousky ovoce polité medem a k tomu ještě domácí čapátý na doražení. Byla to opravdová plážová hostina.....

Odpoledne vyrážíme na průzkum zdejších pláží a také jogového centra na kopci. Už jsme týden necvičili a tak jsme se hned přihlásili na ranní lekci.

Centrum vede Rus Sergej a klientela je vesměs Ruská. Nevadí, aspoň pochytíme něco nového od bratrů ze Sibiře. Tamní šamani jsou také vcelku na úrovni.

Ráno jsme cvičili s Katarínou a její joga byla velmi pestrá a pohodová. Rozhodně bych jí netypoval na 44let. Její tělo bylo rovný, vymakaný a i když to nebyla zrovna akrobatka, tak rozsah její pohyblivosti svědčil o každodenní poctivé praxi.

Cvičení bylo přizpůsobené příchozím, a tak my z Mysore vycepovaný jsme si v ásánách náramě lebedili. Byli to takové jógové lázně řekl bych. Po cvičení spontánně sbíháme na "Cuttle beach pláž" do první reštyky a vychutnáváme si výborné domácí Jihoindické thálí....
Objevování dalších a dalších pláží nebralo konce.

Plavání v moři 33 stupńů voda, skákání do vln a nechávat se jimi vláčet...

Óhm pláž ve tvaru písmene Óhm, Half moon, poloviční měsíc a nakonec Paradise... tu mám nejraději.

Tam se schází tuláci z celého světa. Džemuje se tam na všechny nástroje a hrajou šachy od rána do večera. Prostě pravej ráj! Jo a kdo jednou neochutnal tamní kuchyni, tak smutně žil! Ty žrádýlka co tam vařej kluci tibetský emigrantský, to nemá obdoby. Takový prasárničky výborný "za korunu kornout".... tomu se nevyrovná ani "věčná lábuš"
:-)

Rozhodně doporučuju "Vegetable Biriany"! To prostě nemá chybku tahle rejže s kardamonem, skořicovou kůrou a hřebíčkem zasypaná parmazánem. Všechno tak čerstvý a svěží...

Za ten den jsme snad ušli 12km jenom po plážích. Nazpět se vracíme zkratkou přez takzvanej "bush walking". Domorodci který na nás pokřikují z chatrčí "hello mister" come here... to myslí naprosto vážně. Nejde však navštívit všechny a tak
se na ně jen smějeme a máváme jim na pozdrav.

Každej krok byl zajímavej. Stromy, gumovníky, lijány, květiny,zvuky ptáků i deseticentimetrový housenky, v rudé hlíně přes cestu tam a zpět.

Bylo toho tolik, že jsme se každý den vraceli až po tmě domů a ráno ještě za šera znovu vyráželi na ranní lekci jogy na kopci.

To by to však nebyl život, aby nepřinesl nějakou tu změnu.

Do té doby nemocná Eva se záhadně přes noc uzdravila a já lehnul jak širokej tak dlouhej schvácen rýmou a kašlem. Přijmout tuto roli uprostřed pozemského ráje nebyla věru žádná pr..., ale jak se říká "život je to co se stane, když máš v plánu něco jiného".... Ulehnul jsem a osaměl. Eva odcházela ráno za tmy na lekce jogy a
večer za tmy se vracela z pláží plná nevšedních zážitků.

Měl jsem na vybranou. Litovat se a nebo se také vydat na cestu. Jelikož jsem neměl sílu dojít ani pro vodu, tak mi zbyla už jen jediná cesta, ta nejnebezpečnější, cesta do sebe...

Zase ta Sádhana! Souboj mysli a vědomého bytí v přítomném okamžiku.

Pokusit se zastavit čas a nechat "zhroutit svět" jak o tom píše Carlos Castaněda.

     Ležím na posteli dýchám a trápím se. Teda trápí mě moje šílená mysl. Vláčí mě do minulosti a snaží se mě vnutit mou totožnost. Už je tu zase to EGO a chce nějakou jistotu... Vybavujou se mi situace, které jsem v životě posral...., hledám varianty. Je to šílený, topím se v možnostech, co by, kdyby.....
Snažím se před tím utéct, zachránit se a šílená mysl si to pro změnu namíří do budoucnosti!

Nestíhám se jí bránit, dělá si co chce. Vymýšlí spásonosné plány, jak se budu mít, když jí poslechnu a udělám tohle čí támhleto. Snaží se mě opít těšením. Tím slastným falešným pocitem na to až budu "mít", nebo dokonce "mít víc"!

Láká mě do představ krásného života, který spolu vytvoříme, když jí poslechnu a udělám to a to.... (jenže chtění vždycky bolí)

To už ale znám. Je to svět pomíjivosti "máji". Nechci tam znovu spadnout a "chtít mít...." vím, že mě to neudělá šťastného. Kde bych pak hledal čas a místo na lásku a sdílení...?

Je mi z toho stále víc zle a začínám si uvědomovat, že mysl nejsem já. Mysl je ďábelská a jestli jí neovládnu, ovládne ona mě!!!

Kdo jsem teda ale já sakra, když se neztotožňuji se svou myslí ???

Dívám se do sebe a hledám co jsem já...

Nic nevidím.

Teda vidím svoje tělo.

Je to úžasná schránka, kosmická loď" v kterém jsem zde na výletě.

Musím se o něj starat, abych mohl dělat zázraky.

Začínám si uvědomovat, že vidím i svou mysl. Ten mocnej nástroj, který se musím naučit ovládat aby neovládl on mě.

A kde jsem teda k sakru já? Ten pozorovatel vlastní mysli a nositel svého těla.

Začíná mě to bavit. Jsem na průzkumce, jako v dětství ve stodole , nebo na louce za tratí. Chci všechno vidět a všeho se dotknout.

Od kut přichází uvědomění si vlastní mysli?

Asi jsem si odpověděl sám svou vlastní otázkou.

Uvědomění nemůže přicházet od jinud, než z vlastního VĚDOMÍ.

Takže jsem VĚDOMÍ....... možná "átma" ta nesmrtelná duše o které se praví v "upanišádách".

Sakra, to je fakt hustý. Já jsem teda vědomí!

Tak to mě teda "vyzuj boty". Jak tohle všechno může fungovat?

Vždyť vědomí maká jenom v přítomném okamžiku!

Jenom v přítomnosti, tady a teď! O tom přece mluví všichni guruové .

Buď tady a teď! Konečně to začínám chápat.

Nemohu existovat v minulosti ani v budoucnosti, protože vědomí neboli já existuje
pouze v přítomnosti, tedy "tady a teď".

Celý náš život se vlastně odehrává pouze v přítomném okamžiku. Kdykoli nás
naše mysl zatáhne do minulosti, nebo budoucnosti, tak nežijeme!

To znamená, že čas může existovat pouze prostřednictvím naší mysli.

Jestliže odstraníme ze své mysli čas, čas se zastaví. Žóóóva, začínám věřit v nesmrtelnost duše !
:-)

Proto se všichni ty "rišijové" a "sanjásini" snaží v meditacích zastavit mysl a dosáhnout čistého vědomí bez obsahu. Jestliže se zbaví "formy" a "času", zbyde už jen čisté vědomí a napojení na "fenomén univerza".

Z toho všeho plyne, že ztotožňovat se s myslí, znamená být uvězněn v čase.

Když žijeme ve vzpomínkách nebo očekáváních, neustále přemýšlíme o minulosti nebo budoucnosti a nemůžeme tak přijímat přítomný okamžik, tedy to nejcennější co existuje.

Nedá se nic dělat, vstávám a jdu trénovat přítomnost. :-)

Jsem v Indii a tudíž na nejlepším místě tomu určeném.

Nejlepší trénink na uvědomění si sama sebe v přítomném okamžiku je "nicnedělání". Jogíni tomu také říkají Vypasána.

Prostě deset dní sedíte v lotosu a neděláte nic.

JSTE.

NEMYSLÍTE.

POZORUJETE co se děje ve vás, ale nemyslíte.

Jste bůh, kterej se dívá ze shora a pozoruje co se tam dole děje.

Začnou se vám vynořovat myšlenky z nedaleké minulosti, ale postupně i myšlenky, nebo zážitky když vám bylo pět!

Vy však do těch myšlenek nevstupujete. Neřešíte je.

Sedíte, jako dědeček na nádraží a pozorujete ty myšlenky, jako vlaky, které projíždějí kolem, ale nenastupujete do nich. Neřešíte je. Oni přijedou a zase odjedou. Jako ty vlaky,... jako ty vlaky.... :-)

Nesmíte usnout, nesmíte se zatoulat. Musíte být přítomný a bdělí.

To není jednoduché, ale dá se to zvládnout. Když je nejhůř začnete pozorovat vlastní dech.

Sedíte a sledujete, jak vám vzduch pomalu vstupuje do nosních kanálků, jak vás hladí a šimrá v nose a proudí krkem dolu do plic, kde se rozlejvá do jednotlivých plicních sklípků. Uvědomíte si jak voní, jak chutná, jak je osvěžující a pak ho necháte vytéct ven.... Všechno tohle pozorujete a jste "v přítomném okamžiku tady a teď". Neznám nikoho, kdo umí dýchat v minulosti , nebo v budoucnosti. Když pozorujete vlastní dech, jste v přítomnosti.

No dobrá.

Na deset dnů se nyní odříznout nechci a tak mi musí stačit stará dobrá "pranajáma". Ta, co mi již jednou spasila, když jsem měl v Mysore kouslý záda.

Venku je čtyřicet a tak jdu dejchat do kůlny za chatrčí.

Stěnama z banánových listů profukuje čerství mořský vzduch, tak budu mít i aroma.

Sedám si doprostřed na přeloženej jutovej pytel , zakládám poloviční lotos a rovnám si záda. Již to není takový problém, jako tenkrát v Mysore.

Pomalu nadechuji a nasávám energii ze země svou kořenovou čakrou "Muladhárou" směrem nahoru, přes "Manipuru" čakru ohně v solaru plexu a "Anahátu"srdeční čakru do sídla nejvišší dokonalosti "Sahasrány". Energetický kanál kolem páteře "šušumna" je jak žhavej drát a energii získanou rozesílá do všech míst v těle, kde je potřeba k uzdravení.

Povrch mého těla je poset krůpějemi potu a cítím, jak energie akumulovaná z nitra země se ve mě mísí se vzduchem nedechovaným v pravidelném rytmu a vytváří ohromnej oheň, který spaluje všechno co není čisté a životodárné. Je to jak jaderná koupel, ze které vyjde jen dokonalý křišťálově lesklý diamant.

Cítím, jak se mi navrací síla, získávám ztracenou rovnováhu a jsem připraven na poslední část cesty.

Na návrat……………..

Zdravim vsechny stale ctenare mych Indickych "romanu".

Dekuji vam za prizen a jsem rad, jestli vas moje psani nejak inspirovalo, nebo aspon pobavilo.

Na oplatku jsem se chtel zeptat ja vas, ktery ze clanku  letosni Indie se vam libil nejvic.

Muzete sestavit i takovy zebricek tri nejlepsich clanku. Nebo kategoriji: pobavil-zaujal-inspiroval.

Nic mene budu moc rad, kdyz mi napisete. Kdyz se anketa podari, tak na vase vybrana temata sestavim i promitani, ktere se uskutecni koncem ledna nebo zacatkem unora ve Slanem.

Vysledky ankety se dozvite ve chvili, kdy se ankety zucastni alespon 20 ctenaru.

Psat muzete na muj email:  sunkovicz@centrum.cz

Diky moc a preju hezkej den.

Mirek.

Hola hej!

Tak v Mysore se již odpočítává. 3-2-1 dny do konce kurzu Yogy a pak hurá k Arabskému moři do Keraly na "beck vaters" vodní kanály a vesničky zarostlé v džungly. Pochovat si anakondu, dát si "fish and carí" a spousta dalších laskomin, než zapadneme u nás doma do závějí. J

No ale ještě tu máme poslední tři dny cvičení a ty mohou pořádně zamíchat kartami.

Komu se podařilo aspoň na dva dny omarodit, tak to vyhrál. Jinak chůze s namoženejma zádama na další dvouhodinovku je hotové peklo. Navíc každou neděli procházíme další očistnou kůrou "KRIA",

Což je mechanická očista vnitřních dutin.

První týden to ještě šlo. Vyfasovali jsme ve výzbrojáku konvičky a prolejvali si nosánek osolenou vodou tak, aby nám voda vytejkala vždy druhou nosní dírkou. Mě to teda teklo i pusou a ušima, ale prošel jsem. Druhou neděli Vínaj přitlačil daleko víc soli, takže jsem si připadal jako slaneček ze Slanečkova. Naprostej hřeb však přišel tento víkend, kdy nám Vínaj rozdal cévkovací hadičky a museli jsme si je strkat po konvičce do nosu a vytahovat pusou.

Taková masáž po čtrnáctém průtahu již dobře naježí chlupy do husiny. Teklo mi z nosu pusy i z očí a když jsem si ukazovákem a palcem šmátral v krku pro druhej konec hadice, tak jsem se málem zadávil. Nic méně očistou jsem prošel a při pranajámě se mi teď dýchá jako u křišťálový studánky. Chobot protaženej dočista dohladka….

Co se týká cviření ásán, tak co bych k tomu ještě tak dodal.

Spoustu lidí mi píše a ptá se, jak to lze vůbec vydržet?

Na to je lehká odpověď. Tři hodiny ásán ráno a dvě hodiny záklonů večer se měsíc vydržet bez újmy nedá….

Když se pak přitvrdí, tak úpony
a svalíky v bedrech se neustálím protahováním prostě namůžou a začnou bolet. Pak je každá rada drahá. Na to už je potřeba trochu fištrón.

No a každý to zde řeší jinak. Nejhůř jsou pak na tom ty co mají přehnanou ctižádost a rozhodnou se to vydržet. Ty pak doktor pošle rovnou na Gou na deku.

No já na to šel selským rozumem a použil jsem fintu trech "P+P+P".

To znamená pivo+paralen+pranajama.

Den před volným dnem se prolejete pivkem, protože alkohol uvolňuje svalové spazmy, druhý den to proložíte paralenem, ten vyhojí záněty a vecer to hodinu prodejchate pranajamou. No a další den jste na jogašale zase král kurmásány :-)

K tomu však potřebujete ten jeden den volna, protože v průběhu cvičení se to praktikovat nedá. Veškeré prášky proti bolesti jsou při yoze zakázané, protože by jste si mohli něco utrhnout, tak pozor!

Jeste k te pranajame.

Specielne pranajama je tajna zbran na druhou!

 Ne nadarmo se rika :"to vydejchas".... jen malo lidi vi o tom, co to vlastne znamena. Ale ja mohu potvrdit, ze pranajama je hotovej zazracnej lek. Za hodinu me zbavila akutni bolesti, coz jsem jeste nikdy nezazil!

No a to je tak asi všechno tady z Mysore.

Historek by samozřejmě bylo daleko víc, ale musím si také něco nechat na promítání, aby jste byli trochu překvapený.

V sobotu večer jedeme nočním autobusem do Kochínu, což je Portugalský koloniální přístav a
kde začíná 900km spletitá síť vodních kanálů, kterými se dá dostat hluboko do vnitrozemí.

Doufám, že se mi tam podaří nažít nějaká další dobrodružství, aby bylo o čem psát.

Těšte se!

Čím dál tím víc se nořím do této země, tím více mě fascinuje.

Je to neuvěřitelné, ale jako by všechna moudrost světa tryskala přímo z Indického kontinentu.

Při bližším studiu Sanskrtu se dozvídám, že to co bylo napsáno v Bibli znali staří Indové již 2000let před Kristem !!!

Vše bylo sepsáno v daleko rozsáhlejším díle zvaném Upanišády a později Védy potažmo Pataňdžalího Jogasutry.

Pro představu,Biblický výrok: "Snázeji projde velbloud uchem jehly, než bohatý člověk královstvím božím" se v Upaniššádách popisuje prostou větou :"Cokoli hromadíme pro sebe odděluje nás od jiných, držení je pro nás omezením na cestě k poznání".

Nebo ještě lépe :" Jdešli za bohatstvím, vzdáváš se ve skutečnosti všeho, abys získal několik málo věcí a to není cesta k tomu, jenž je úplnost"…

Jde o to, že ten kdo hromadí , nemá čas "rozšířit své vědomí" a přiblížit se k jednotě a pravdě.

A to prosím všechno již 2000 let před Kristem!

        Jak jste již dobře vytušili, Joga je součástí duchovního učení našich předků na cestě k ozdravení těla a rozšíření mysli k pochopení daleko vyšších pravd od kterých jsme se v posledních pár stech letech jaksi odchýlili. Ale nevadí. Všechno kolem se mění a naděje umírá poslední. Věk Vodnáře k tomu dokonce i vybízí. Senzitivní lidi již dávno cítí, že se něco děje a podle Majského kalendáře se naše sluneční soustava vrací po elipse zpátky do počátečního bodu "0" , který začal velkým třeskem. Tohoto bodu dosáhneme již v roce 2012 a tím ukončíme druhou polovinu elipsy, kdy se naše vědomí postupně uzavíralo.

Planety budou opět v takové konstelaci, že znovu začnou působit na odevírání našeho nadvědomí a my budeme mít možnost se posunout v našem růstu o velký kus dopředu.

Nicméně tento proces již nastal , čímž se vysvětluje takový zájem o esoteriku
v posledních letech. Navíc příští rok máme dosáhnout stupně od
počátku světa, kdy se veškerý vývoj má zrychlit 20x.

Proti počátku, kdy než člověka napadlo že by si mohl sám pěstovat plodiny místo náhodného sběru uteklo miliony let.

To by vysvětlovalo příchod věku Internetu, snadný přístup k informacím a nástup sociálních sítí….

No je to moc hezké, co nás čeká. Jen doufejme, že tento proces opravdu povede k otevírání srdcí a že toho zase nějakej chytrák nezneužije.

Jo jo, vesmír je velikém a já jsem teď momentálně v Mysore a všechno mě bolí, všude mě píchá a přemýšlím, jak přežiju druhou polovinu jógového kurzu Pranavashiji….

Kdo četl minulý díl, tak již ví, jakým peklem si tu procházíme.

Je to kompletní očista, odzbrojení, odevzdání, pokora a znovuzrození.

To co se se mnou dělo první týden si již nepamatuji. Vím jen , že se to odehrávalo na úrovni mé MYSLI. Hrozně mě to štvalo, bolelo, nebavilo a myšlenkami jsem byl úplně jinde. Mohl jsem cvičit Ashtangu, která mi baví, ale já jsem si vybral Pranavashiju, která mě posune. Je to však tak náročné, že bych teď nejraději vypadnul. V průběhu cvičení se tím moje mysl stále zaobírá a nedá mi pokoj.

Abych vydržel cvičit takovou dobu a odvedl pozornost od bolesti a hodin, tak si promýšlím projekty, které bych chtěl uskutečnit až budu doma. Chvíli to pomáhá a vždycky se nějak dožiju konce cvičení. Jenže je tu opět další nekonečnej den a témata ubývají.

Tímto přístupem ovšem tajně porušuji několik pravidel a zákazů.

Tak zaprvé je při cvičení zakázaný takzvaný "internal talk", což je mluvení v duchu sám se sebou.

Za druhé nesleduji svůj vlastní dech a nejsem "tady a teď" když přemýšlím co budu dělat až budu doma…. To je skoro trestné!

Všechno si to uvědomuji a svádím ten hroznej boj MYSL versus čisté vědomí.

Někdo moudrej kdysi řekl, že opravdový život začíná ve chvíli, kdy žijeme něco jiného než jsme měli původně v plánu.

Dny běží a moje MYSL již začíná být opravdu utahaná. Již chápe, že není úniku, že další den bude zase jen tvrdá dřina a žádný užívání.

Ví, že vedle v jogašale se cvičí Ashtanga, ale já tam nepujdu, protože se chci posunout dál… Po deseti dnech konečně podléhá a přestává ke mně hovořit.

Začínám chápat sestavu a pomalu se adaptuji na zátěž, že ji lze vydržet a druhý den vstát a jít znova. Konečně mám mysl pod kontrolou a mohu nerušeně cvičit.

Postupuji do dalšího "levlu".

Začíná se čistit TĚLO.

Po druhém týdnu, kdy Vínaj usoudil, že jsme "ready" se začalo tlačit na pilu.

Hned v pondělí jsme cvičili místo čtyři dechy a čtyři opakování pět dechů a pět opakování. Při záklonech již obyčejná pozice "budžanásána" tedy "kobra" nestačí a musíme v ní rukama šplhat po bedýnkách přidělanejch na zdi až do vejšky očí.

Urdhva danurasána "most" je pro začátečníky a tak jdeme rovnou do kapotanásány a ve stojce se již stavíme na předloktí s hlavou ve vzduchu a záda prohybáme do "škorpiona"…..

TĚLO začalo reagovat.

Detoxikační proces se nastartoval.

Přechozený nemoci se derou na povrch spolu s toxinama a stará zranění se otvírají a čistí.

Za dalších pět dní je nás na jogašale polovina.

Teploty, průjmy, rýma, exem, namožený žebra, bolavý záda, kolena a zápěstí. Všechno se to odevírá a čistí. Ty co tu jsou již druhý měsíc a mají to za sebou, tak se nám smějí, my však na večeři odcházíme vždy jak banda mrzáků. Držíme se za bedra, kyčle, kulháme, podepíráme se… Vínaj však nedovolí přerušení. Těšíme se na "full moon" úplněk, to je den volna. Nikde se necvičí. Odpočíváme co to dá a v pondělí jsme zase na place. Již chápeme, proč nám Vínaj nedovoloval přerušit.

Po dni volna jsou naše těla totálně zatuhlá a nemůžeme se téměř hnout. Začínáme od znova. Dva dny trvá to všechno rozhejbat.

Tělo je však dokonalej stroj a má nekonečné schopnosti se přizpůsobovat. Klouby se pomalu čistí, svaly zesilují, játra vydojila ten nejhorší sajrajt a začíná nám to opravdu jít.

Každodenní praxe je opravdu recept na změnu.

Do pozic začínáme skákat jako divý a při pranajamě již nepotřebujeme přestávky a vydržíme sedět a dejchat celou hodinu.

Mysl je již zcela uklidněná a startuje jenom na povel. Již si nedělá co se jí zachce. Kdo si tím jednou prošel ví, jakej je to pocit.

Měsíční intenzivní kurz Pranavashji Jogy v Mysore je prostě opravdová SÁDHANA….

O tom, jak to chodí v Mysore mezi jogínama se již rozepisovat nemusím, to je již popsané v článku z minulého roku.

Nic méně, letošní pobyt se přeci jenom od minula liší.

Ale hezky všechno popořádku.

V Delhi na letišti jsem se  šťastně sešel s tetou Evou, která za mnou přiletěla aby jsme společně prošli kurzem Pranavashyji Yogy v Mysore.

Letadlo letělo načas a tak jsme chytli i vlak z Bangalore a dorazili do Mysore před setměním. Ještě jsme chytli holky od nás v yogašale těsně po lekci, tak jsme pořešili ubytování a šli se najíst do Maheše, místní dháby.

Zpočátku to vypadalo, že budeme ubytovaný v pěkný díře, ale zkušenost z minulého roku mi nedovolila přijmout nekomfort.

Nabízeli nám pokoj bez oken s madrací na zemi a betonovými policemi na věci..... To prostě nejde, když chcete přežít měsíční jogínskej Šaolin..

Za tři dny vás všechno bolí a sebemenší důvod ke stresu vás dokonale rozloží a vyčerpá....

V Mysore zrovna řádí dešťovej"cyklon why", takže z Maheše přebíháme do domečku ke Kanaďanovi Vorenovi, který se nad náma slitoval a nechal nás první noc přespat. Za těch pár metrů jsme totálně promokli a voda nad kotníky nám připoměla, že jsme v monzunové oblasti. Ještě že tady pouštěj většinou teplou....

Voren nám udělal Tulsi čaj a vyprávění nebralo konce.

Druhý den jsem obešel pár známých z minula a před objedem jseme již měli fantastickej bejvák pět minut od Vínajový jogašaly.

Každý máme svůj pokojík, obývák , kuchyňku a koupelnu. Prostě luxusní základna na přežití na jeden měsíc bolavého teroru.

Je pátek a kurz nám začíná v pondělí. Právě probíhá svátek světel Divali, takže máme ještě pár dnů na aklimatizaci.

Co se týká svátku Divali, tak všem doporučuji se tomuto času v Indii vyhnout velikým obloukem. Tento svátek spočívá v tom, že se všude prodávají dělobuchy po taškách a čtyři dny v kuse je všichni odpalují vedne-vnoci. Je to naprostá Bengálská spoušť. Silvestr v Čechách je proti tomu "malá dětská slavnost". Vyjít po setmění ven je sebevražda. Spát bez špuntů v uších je nemožné. Výbuchy pod oknem kolem třetí ráno jsou naprostou samozřejmostí. Na psí miláčky, krávy a novorozeňata se nebere minimální ohled, natož na bílé turisty....

Viděl jsem přes den sedět párek Američanů s obvázanou hlavou v kavárně, lamentujících nad strašným bolehlavem a nevyspáním. Někteří jogíni jsou holt citlivky, ale přiznávám se, že jsem byl tou dobou také hodně podrážděnej. Nechápal jsem, jak to může někoho tak dlouho bavit...

Ty největší detonace přicházely v tu nejnevhodnější dobu, třeba u jídla, nebo při přecházení ulice... Každé ráno jsme měli pod oknem ohromnou závěj roztrhaných petard. To je prostě Divali. Slavnost světel po Indicku.

Když už jsem u toho popisování Indickejch šíleností, tak ještě něco přiložím. - Naprosto nepochopitelná je mentalita Indů při nastupování a vystupování do jakéhokoli hromadného dopravního prostředku.

Například na stanici autobusu stojí tak 100 Indů. Přijíždí naprosto narvanej autobus. Zastaví a otevřou se dveře. Teda někdy se ani nestačí otevřít. Indové co stojí venku i uvnitř se tak natlačí na dveře autobusu, že se dveře prostě nemohou samy otevřít. Chvíli to trvá, pak dveře někdo násilím vypáčí. Venku je samozřejmě víc Indů než uvnitř, tak mají větší sílu a začnou zatlačovat Indy v autobuse, kteří chtějí samozřejmě vystoupit ven. Je to naprosto zoufalej pohled. Jako kdyby to byl jejich první autobus v životě. Ale on tam jezdí každou hodinu!!!!

Postupně se lidi začnou mísit a třeba vpravo se protlačují dveřma dovnitř a vlevo ven. Mezi těmito proudy vzniká takové tření, že to z lidí trhá šaty, tašky, boty, cokoli co se dá urvat se urve....

Podobné je to s dopravnímy předpisy, která existují jenom formálně. V Indii funguje právo většího, rychlejšího a silnějšího. Chodec nemá vůbec žádnej respekt. Párkrát jsem zkoušel neuhnout na přechodu motorce a řidič ani neťuknul na brzdu, ani nepohnul řídítkama, jenom jel a troubil.

Kdybych nakonec neuskočil, tak je po mě... To, že většina aut a motorek ve městě po setmění nesvítí mě již nepřekvapuje a je dobré na to myslet.

     Jednou s náma jel autobus 5km v protisměru po dálnici, protože mu postavili na druhé straně autobusák a musel by dělat dlouhej "U-tern"...

Když vyjížděl z autobusáku, tak to nevzal po směru, aby to napravil, ale pokračoval vědomě v protisměru další 3km, než našel přerušená svodidla a přejel na svou stranu dálnice. V narvaném autobusu neuděláte nic....

    Pomoc bližních při výběru z bankomatu, všech kteří čekají za váma v řadě je samozřejmá. Čísla jsou většinou na klávesnici prohmataná, takže aspoň pět rukou vám napovídá a šmátrá vám podpažím a mačká číslice....

No dobrá, nechme to bejt. Indie je veliká a historek spousta.

   Jsme v Mysore, hlavním městě Ashtangy Yogy a máme před sebou měsíc dřiny.

Začínáme v pondělí.

Nástup v sedum ráno.

Náš učitel a guru Vinaj Kumar s jeho vlastním yogovým směrem.

Sestava cviků Prana Vashy yogy je strašně dlouhá a náročná.

Prvních 30 minut děláme jenom pozdravy Slunci Suria Namaskar. Pak přichází série 55 ásán, která je proložená vždy dvouma vinyjasama na pravou a levou nohu. Ze země se zvedáme vždy pomocí dřepu na jedné noze. Po celou dobu musíte držet "bandhy" to je sevřené pánevní dno, jako při zadržování stolice a zatažené spodní žebra jako při výdechu.

Do toho se musíte zhluboka nadechovat a výdech musí být vždy o dvě doby delší než nádech.... Při první hodině jsem několikrát ztratil na pár sekund vědomí a chtěl Prana Vashyju vzdát a jít zpět cvičit líbivou Ashtangu k Šašadrimu.

To my však nebylo dovoleno, protože kdo jednou vstoupí do kurzu, tak z něj nesmí odejít. Po první hodině nemáte právo soudit kvalitu Yogové Školy.

Všechny stížnosti a reklamace můžete vyslovit až po absolvování kurzu...

Vínaj Kumar, můj učitel mě ujistil, že moje záda potřebují spoustu práce a že já a on na tom budeme důsledně pracovat. O výsledku prý nemusím ani na chvíli pochybovat. Od této chvíle za mne přebírá veškerou zodpovědnost a nejlepší bude, když se soustředím teď již jenom na svůj dech....

To mě uklidnilo a po dalších třech dnech jsem se nechal ráno na kurzy vodit, protože kdyby se mnou někdo nešel, tak bych dozajista zůstal někde na nároží hledět do Slunce, nebo bych skončil v první cukrárně....

Abych se však vrátil k výuce.

Takže po téměř třech hodinách cvičení první série Prana Vashy je 5min přestávka na převlečení a následuje hodina a půl pranajámy.

Pranajáma je speciální dechové cvičení, která vám má dát neuvěřitelnou sílu při zvládání ásán a psychyckou sebekontrolu.

Při správném praktikování se dostáváte do hluboké vnitřní meditace na hranici transcendentálních stavů mysli, kdy se ocitáte vědomě za svou vlastní myslí a můžete jí nezávisle pozorovat.... získáváte absolutní kontrolu. Doporučuji všem, kdo má jakékoly problémy psychického charakteru. Rozhodně ušetříte spoustu času a peněz za psychology.

Navíc si můžete vyléčit astma, bronchytýdu, žaludeční vředy a problémy se zažíváním.

Dá se to provozovat i v leže, ale my musíme sedět v lotosovém sedu s naprosto rovnými zády, aby naše "šušumna" ,energetickej kanál, byl naprosto průchozí.

Ze začátku jsem se těšil, že si konečně odpočinu v sedě, ale prvních pár hodin bylo naprosto pekelnejch.

Sroloval jsem si pod zadek yogamatku a posadil se rovně. Nejprve pozorujeme volně vlastní dech. Potom přichází náročnější cvičení.

Dýcháme 4-6. Na 4doby nadechnout na 6dob vydechnout. Potom 4-4-6-2.

Na 4 nadechnout 4 údery srdce zádrž 6 dob výdech a 2 doby zádrž.

Po 15 minutách mi začínají strašně bolet kolena a záda mi hoří v plamenech! "Šušumna" se hroutí. Snažím si ulevit, ale v tom u mě stojí Vínaj , poklepáváním na záda mi rovná posez a začíná mi počítat doby. Nějak není spokojen s výdrží a tak si ke mě sedá a přikládá mi ukazováček a prostředníček na břicho, aby se přesvědčil, že zvládám správně techniku.

Nejprve abdominální břišní nádech, břicho musí vyjet ven a bránice klesnout maximálně dolu. Další fáze, kostální nádech roztažením hrudníku a nakonec klavikulární nádech do horní části plic pod klíční kosti. Výdech je obráceně, jen s tím, že na konci při výdechu na šest musíte vsát břicho kompletně do hrudníku, aby jste dali i poslední dvě doby a neudusili jste se.

Zase se hroutím dopředu a Vínaj mě rovná. Snažím se vydechovat na šest a zároveň vdechuju, abych se neudusil. Moje bránice začíná získávat ohromnou hybnost v zájmu zachování rodu a hrudník se roztahuje jak žábry hybridního Hastrmana pod hladinou. Je mi jasný, že vědomé dýchání reguluje acidobazickou rovnováhu PH krve, čímž zásadně ovlivňuje přirozenou imunitu. Nesmí však při tom člověk utonout. Plavat bylo vždy tak snadné, zvláště v teplých vodách. Najednou se však voda mění v želé a pohyby paží pod hladinou ztrácejí svojí hbitost. Modrá hladina je strašně daleko a bubliny putují vzhůru jako medem. Lapám po nich jako ryba, hledám je v bílích zvonečcích, pod pokličkama , pod kamenama na dně. Oblázky jsou však přisáté do bahna Vlhoště a nemohu je odtrhnout. Vysávám bublinky z dlouhých stonků lotosů, které vedou nahoru. Jsou měkké a plné dužniny. Mají takovou sladkobolnou chuť. Chci víc lotosů, bublinek, stonků z lotosů.. Seď v lotosu! Buší mi do zad Vínaj. Vymrštil jsem se ze zhrouceného předklonu a moje bránice zavybrovala jako membránové turbodmychadlo. Ještě třicet minut. Vínaj mění strategii a nechává nás dýchat "kapalabhátý". To je prudkým vtahováním břicha a bránice- vystřelovat vzduch z plic a automatickým zpětným pohybem ho zase nasávat. 4x40 výdechů a mezi tím 4-6 x4 vědomé dýchání.

Okamžitě se překysličuji a dostávám se do opačného extrému. Je to extatické, někdo mi ťuká na záda, aha Vínaj, zapoměl jsem držet záda. Zase změna taktiky. Máme se nadechnout jednou 4-6 a vydechovat formou nekonečného mručení, říkáme tomu "hamming sound", přitom se jazyk musí dotýkat měkkého horního patra v puse. To již mi připadá jako úplná sranda a jedu si v krásnejch purpurovejch barvách a kolem jsou i motýli. Nevím, zda je přivábil vše prostupující "hamming", ale mravenců je tady opravdu hodně. Lezou mi všude po nohách a je jich strašně moc. Takovejch mravenců sakra a já v nich musím sedět nebo mě Vínaj poklepe na záda. Vínaj mě klepe na záda. Vstávej! Je konec, přijď až v pět na dvouhodinovku záklonů. Radostně jsem vyskočil a spadnul na dlaždičky jako pytel hoven. V nohách od kolen dolu mě mravenčí a nemám v nich žádnou vládu. Masíruju si je a pomalu rozhýbávám.

             Do pěti hodin ležím doma a piju jenom vodu protože se bojím před záklonama najíst. S plným žaludkem si nedovadu představit trávit odpoledne v urdhva danurasáně, šalabásáně , halásáně, nebo sarvangásáně.

Na pátou jsem se nechal dovést do jogašaly a následovalo další peklo.

Třicet minut vinyjasy a potom nekonečné série cviků na odevírání kyčlí, hrudníku a protahování hemstringů. Obávaná pozice v mostu Vínajovy nestačí a klade nám na kyčle ruce a musíme ho vytlačovat co to jde nahoru. Mám pocit, že to moje zápěstí nevydrží, ale neopovažuji se o tom s Vínajem diskutovat. Převzal za mě zodpovědnost. Já se starám jenom o to abych správně dejchal.

Lekce záklonů končí a já nebývale ožívám.

Již se nepotřebuji nechávat vodit. Moje nohy se samy stáčejí k známé dhábě Mahéše Prasáta, mnou přejmenované na "prasečák" a již se slyším, jak si objednávám palak panýr, dhál makany, allu gobi, palak butter masalu, idli a dvojitou rejži....

Banánové lasí teče proudem, teda brčkama.... všichni jsme najednou veselí a tlačíme to do hlavy někdo lžící, někdo zkušeně rukama.

Zítra nás čeká další pernej den a pak ještě 28 krát.....

Rishikeš je jedno z nejposvátnějších měst v Indii, stejně jako třeba Varanasí. Najdete ho ve státě Uttaranchal Pradeš a leží na svaté řece Ganze a ta pro všechny Indy znamená "matku", z které se zrodila celá Indie a do které se všichni Indové touží po smrti vrátit, byť jen ve formě popela.

Pro tuto příležitost jsou právě nejvhodnější spalovací gháty ve Varanasí, nebo právě v Rishikesi.

Rishikes má několik částí, ale nejpodstatnější jsou právě ty podél řeky.

Horní, proti proudu Lakšmanjhula a dolní, Ramjhula.

Obě části jsou na druhém břehu od centra a jsou spojeny se starým městem vysutou
lávkou, která se v Hindi řekne Jhula. Jména Rama a Lakšmí jsou potom jména božstev, která tato místa ochraňují. Lakšmí je bohyně hojnosti a Rama je reinkarnace nejvyššího Hinduistického boha Šhivy Šankara ničitele a obnovovatele. Dokud jsme u těch božstev, tak Indové se dělí podle toho koho uctívají na tři základní skupiny. Na Šivajisty, Višnujisty a uctívače ženských božstev, jako je třeba bohyně hněvu Khálí, manželka Šhivy- Parvátý, nebo bohyně hojnosti Lakšmí.

Zpět však k Rishikeši. Horní část Lakšmanjula je převážně turistická, plná terasovitých bambusových restaurací nad řekou, kde se dá krásně polehávat na koberečcích a polštářcích, popíjet výborné bananalasi a jíst skvělé, ale drahé jídlo. Tuto část vyhledávají převážně Izraelci a turisti požitkáři pro vyhlášenou dobrou kvalitu hašiše.

Dolní část Ramjula je pravý opak. Je plná tepajících Hinduistických chrámů, pravých Indických restaurací a hlavně vyhlášených Yogových center pro náročné. Měsíční kurz vás zde vyjde na 1500 USD.

Je zde však ještě jedna věc, proč sem jezdí někteří znalí turisté. A to je Čorasikuty templ. Někdy také přezdívaný Beatles templ, protože ho v šedesátých letech navštívili někteří členové téhle známé kapely.

Nejprve jsem tomu nevěnoval velkou pozornost a myslel jsem si, že to bude jen nějaká díra, kam zavítal Beatles. Po první návštěvě jsem však musel radikálně změnit názor. Čorasikuty templ totiž mnohonásobně přesahuje svým významem pouhý fakt, že zde nějaký Beatles kdy byl.

Vybudoval ho počátkem šedesátých let velký duchovní učitel Maharishi Mahes Jogi, který zde vyučoval své žáky "transcendentální meditaci".

Za padesát let vyškolil 70000 učitelů a 5 milionů lidí díky jeho učení dosáhlo osvícení, jak zmiňují dějiny. No dejme tomu, že 5.milionům lidí minimálně změnil život.

Co se týká pobytu Beatles v jeho Ášramu, tak čtyři dny po příjezdu polovina kapely zasejc odjela, protože se zde nesmělo kouřit a užívat drogy. To nevyhovovalo hlavně Ringovi, který tou dobou dost smažil...

Zůstal akorát John a Pól, kteří zde v pokoji číslo 9 složili pár známých hitů.
Pokud vás to stále ještě zajímá, tak čtěte dál, protože mě
tato všechna fakta nenechala chladným a vydal jsem se Čorasikuty templ navštívit.

Hned na začátku cesty jsem se dozvěděl, že templ je státem zavřenej a hlídá ho ostraha. Po Maharišiho smrti to ani jinak dopadnout nemohlo. Systém nikdy nepotřebuje osvícené lidi, systém potřebuje zaslepené otroky, tak nač by to stát podporoval.

    Blížil jsem se ke konci dolního ghátu podél řeky a pomalu opustil Ramjulu. Kolem zdí tu polehávají již jenom žebráci a bezdomovci.

Ghát končí písečnou plážičkou a skálou, kolem které se již nedá dál projít.

Nalevo začíná džungle a v ní je zarostlý mýtický Maharišiho templ Čorasikuty. Celý komplex je oplocen a uvnitř hlídá státní ochranka.

Hledám tu správnou díru v plotě, kudy by se dalo prosmýknout do areálu.

V tom se přede mnou vynoří z křoví shrbená postava. Je to vyhublej šlachovitej Ind z nejnižší kasty "nedotknutelných". To je kasta, která se například v Delhi stará o čištění kanálního systému s fekáliemi.

Je opravdu odpornej, ale překvapuje mě svou lámanou angličtinou.

Prej je to jeho díra v plotě a pokud se chci dostat dovnitř, tak mu musím zaplatit a on mně zato ukáže cestu zarostlým komplexem. Chvilku váhám, ale nakonec souhlasím. Mám zkušenost, že dobrý průvodce v některých situacích může být neocenitelný. Sice to bude něco stát, ale mohu se dostat na místa, která bych třeba sám neobjevil. Navíc se umí vyhnout ochrance. Takže jdeme.

Drápeme se po zarostlých schodech v džungli nahoru do svahu a prolejzáme dírou v plotě. Již po prvních dvaceti metrech narážíme na první domečky s meditačníma slojema na střechách.

Hned na první pohled je to něco, co se vymyká běžnému standartu a zaujme dokonalostí a racionální minimalistikou.

Jsou to takové podivné rotundy s vajíčkem na střeše, které mají dvě části. Dolní, v které je záchůdek a miniaturní místnost, do které se vejde jenom postel a polička. Z této místnůstky se dá vyjít točitýma schůdkama do horní části, která je ve tvaru vajíčka a v které nic není. Do vajíčka se vejde jeden člověk sedící v lotosu a slouží výhradně k meditaci.

Celá rotunda je designovaná tak, aby v ní nebylo nic navíc, nic co by člověka rozptylovalo a odvádělo jeho pozornost od meditace.

Stavba je celá z betonu do kterého jsou nasázené kulaté křemeny z Gangy velikosti dětské pěsti. Beton dokonale izoluje vnitřní prostředí od venkovního slunečního žáru a křemeny vyzařují zvláštní energii a svojí členitostí na stěnách pohlcují zvuk, který by mohl meditující rušit.

Všechno prolejzám, testuju a fotím. Asi by mi tu bylo trochu ouzko, ale při meditaci to rozhodně nevadí. Není to místo na odpočinek. Pomalu jdeme dál.

Prokousáváme se křoviskama a z úžasem zjišťuji, že rotund je v okolí poseto na stovky!!! Vylezu na jednu ze stříšek a z ní vidím kolem dokola jedno vajíčko za druhým vykukovat z podlistů zarostlé džungle. Vidím číslo domečku 260. Je to jako ohromná líheň pravěkého vetřelce z Marzu! Nedotknutelný mě vede spletitým labyrintem do přilehlých administrativních budov. Otevíráme místnost, kde jsou všude po stěnách neuvěřitelné barevné malby, týkající se výjevů z animovaného filmu "Yelow Submarine"
mrož, slunce, děloha, zárodek, kytky, a hlavně nápisy a hesla jako třeba "ALL YOU NEED IS LOVE"..... "YOU ARE LIVING IN A FANTASY....IMAGINE".... "LUCKY IN THE SKY WITH DIAMONDS" !!! Je to naprosto bezprostřední
a spontánní, nechce se mi přestat číst si další vzkazy a nápisy na zdech. Jdeme do třetího patra, pak přecházíme po dlouhé střeše a scházíme schodištěm dolů do přízemní haly, kde se prováděly zřejmě hromadné meditace, nebo přednášky. Pokračujeme komplexem až k nízkému zarostlému vchodu, kde mě nedotknutelný upozorňuje, že zde přebýval a učil sám Mahariši.

Vcházíme dovnitř a hned mě zaujme tvar a zvláštnost labyrintu chodeb.

Všechno je to jakoby ve stylu chodeb v pyramidách v Gíse. Dvě svažující se paralelní chodby do podzemí obkličující komnatu s oltářem, do kterého je vidět průzorem přímo na vzpřímenou hlavu kobry. Postranními chodbami se dá dojít až do velkého sálu, který je vystavěn jakoby do protilehlého svahu, aby bylo odevšad vidět přímo na podium s dalším negativním oltářem.

Od podia do stran vedou napravo i nalevo další chodby. Je v nich absolutní tma a tak vyndavám čelovku. Vcházím do chodby a trochu mě opět mrazí. Napravo i nalevo jsou černé kosoúhlé kopky, vždy pro jednoho člověka. Stěny jsou poseté křemenama, aby zde nebyla ozvěna a na stropě jsou vytvořené malé modré placaté krápníčky. Je zde absolutní ticho a konstantní teplota. V každé kopce je u země průduch zajišťující cirkulaci vzduchu v celém podzemním komplexu a kanálky s vodou ochlazující vnitřní prostředí. Přes léto je v Rishikeši kolem 40stupnu nad nulou a to by žáky rušilo při meditaci. Jdu dlouhou chodbou a ta se po 40m stáčí do písmene L. Vede dalších 40m a všude jsou meditační kopky. V každém křídle 80! Nedovedu si představit, že zde v podzemí meditovalo najednou třeba 160 lidí a kolem v rotundách dalších 300!

Konečně vylézáme z podzemí a míříme k další obrovské stavbě. Je to něco jako hotel pro VIP hosty ve tvaru pětipatrové pyramidy. Každý pokoj má balkonek s paravánkem ve tvaru lotosu, vlastní koupelnu a sekretář. Podlahy a schodiště jsou z mramoru. Vylézáme až na plochou dlouhou střechu, která je celá vysázená z malých bílých dlaždiček tvořící ohromnou lesklou mozaiku
připomínající dno luxusního bazénu. Dokola je zábradlí ze sloupků, ozdobené po pěti metrech betonovýma koulema.

Je tu však ještě něco navíc. Něco, co sem jakoby nepatří a přece patří.

Jsou to čtyři obří sedmimetrový bílý vajíčka pokrytý mozaikou ze střepů dlaždiček tvořící dokonalý povrch připomínající lesklou skořápku.

Trochu mi to připomíná kosmickou loď Vladimíra Smolíka připravenou na střeše ke startu na jinou planetu. Vajíčka jsou v zákrytu a jsou zaspoda průchozí. Mají však ještě jedno falešné dno a na špičce malý otvor, kterým se dá po žebříku slézt dovnitř. Samozřejmě jsem se tam hned zpustil a dosednul na dno. Chvíli jsem tam jen tak seděl, a přemýšlel, co má toto znamenat.

Muselo to mýt přec nějaký smysl. Mahariši by přeci nedělal nic jen tak na okrasu. Jak jsem tam tak seděl, tak mi napadlo si brouknout. No a to bylo právě ono, co Mahariši dovedl k dokonalosti. Stěny vajíčka se tak rozezvučely, že jsem se až lekl sám sebe. Vyzkoušel jsem známé "OHMMM" a stěny vajíčka rozechvěly celou mou hruď a lebeční kost natolik, že jsem to cítil ještě dlouho potom, co zvuk dozněl. Dovedu si živě představit, co to muselo udělat s vědomím člověka po takové hodinové mantře uvnitř v deseti lidech. Trans a posun vědomí jako ze škatulky....

Sedím s nedotknutelným na hraně střechy a snažíme se trochu komunikovat. Balí jointa a vkládá do něj hroznou štangli haše.

Do you smoke? Odpovídám,že nejsem velkej kuřák, že si nedám.

Pořád se usmívá a pokyvuje: ok,ok my friend, just relaks, take it easy...

Nakonec trochu ze slušnosti potáhnu a je to fakt prasecky mocnej matroš.

Začíná konverzaci tím, "kolik mu prý dám za jeho průvodcovství"...

Tím se okamžitě prozradil a pochopil jsem, že to nebude kámoš.

Teď se mě tu pokouší zhulit, abych mu dal co nejvíc. Nažene mi strach tmou, nebo udělá bububu.

Tak takový mám nejraději. Takže si ho votestujeme.

Povídám mu: No teď, když jsme si zahulili, tak už ti přece nedám nic. Teď už jsme kámoši ne_? Vypoulil žlutý voči a trochu se zakymácel na hraně střechy, až jsem se málem lek, že přepadne přes okraj. Začíná bejt dost šero a rychle se stmívá, asi se mi bude blbě hledat cesta zpátky. Napadlo mě, co kdyby teď přišlo na střechu ještě pár jeho kámošů... Nu což, musíme to dohrát. Uznávám, že mě fakt dobře provedl a že si zaslouží odměnu.

Vyndavám pade a von mi ho drzoun vrací. Začíná bejt nepříjemnej a drmolí dokola: "hele dej mi stovku, všechno jsem ti tu ukázal, jointa jsem ti smotnul, sám by jsi toho tolik neviděl"... Vůbec nepřestává, pořád drmolí. Ptám se ho, jestli je to jeho jedinej příjem, kolik lidí za den provede, kolik má z prodeje haše. Je naprosto zoufalej, pořád se kroutí a mele tu svou, jak je na tom špatně, že dneska nikdo nepřišel a že měl se mnou hrozně práce, že jsem se moc ptal a že von my všechno řek a že na mě všude trpělivě čekal....

V tomhle jsou všichni Indové stejní. Sleduju ho a zřetelně cítím, jak se vytrácí jeho síla a kouzlo.

Napadlo mě, že bych si sem rád ještě přišel na střechu zacvičit.

Nechtěl bych, aby mi dělal příště problémy a tak se rozhoduju,že si ho koupím. Vyndavám kilo a sleduju, jak se mu zablesklo v očích.

Než mu ho podám, vyjednávám podmínky. Okamžitě souhlasí. Mám jít prej hned za ním a že mě pustí zadem, že se zná s ochrankou, že to nebude problém...

Vyvádí mě nocí ven , lapá po stovce rupií a mizí opřekot ve tmě. Dneska večer bude mít asi hody.....

Dharamsala.

Dharamsala samotná pro turisty nic moc neznamená. Kopec nad ní, zvaný Mec Load Gandž, kde má sídlo Tibetský Dalajlama je již o hodně zajímavější. Je to takový střet západní a východní civilizace zde na úpatí Himaláje. Po ulicích se zde prochází spousta imigrantů z Tibetu v šarlatových rouších a mezi nimi asi tak jedna ku jedné spousta turistů ze západu, kteří přijeli nasát Budhistickou atmosféru, která zde bezesporu je. Mec Load není zase až tak veliký, ale místo je to nádherné. Je posazený v sedle a na přilehlých kopcích s překrásným výhledem na bílé vrcholky i na rozpálenou nížinu Indie. Na dvou paralelních hlavních ulicích najdete převážně tibetské restaurace a obchůdky s tibetským sortimentem. Můžete si zde koupit třeba modlitební mlýnek, tibetské mísy, nebo spousty tradičních tibetských obleků a šperků. Ochutnat tradiční jídla, jako třeba polévku-tukpu, plněné zeleninové knedlíčky-momo, či pražený rozemletý ječmen-campu.

Když dojdete až na konec hlavní ulice a budete pokračovat vpravo rovně, dojdete k hlavnímu paláci, kde sídlí Dalajláma. Je to celkem nová funkční stavba s modlitebním sálem, kde není nic, co by vás vyloženě nadchlo. Pokud teda zrovna není audience u Dalajlámy....

Dobrý důvod k návštěvě je také příjemná teplota jižního svahu Himaláje, což přímo vybízí k relaxaci po těžkém treku, nejlépe na střešních restauracích s výhledem. Nebo si třeba zaplatit kurz Yogy či dát si desetidenní Vipasanu ve vyhlášeném meditačním centru poblíž Daramkotu.

Pokud máte ještě dost sil a rádi se projdete, tak doporučuji jednodenní trek do sedla Triund, nad Mec Loud. Je to opravdu to nejlepší, co můžete udělat, když už vás unavuje prolejzat obchůdky a nebo za sebou máte desetidenní zásed na Vypasaně. Doporučuju to opravdu úplně všem, i těm méně zdatným. Cesta mírně stoupá po vrstevnici a co hodinu je boudička s občerstvením.

Jedna cesta trvá přibližně 4hodiny, ale jestli půjdete nalehko jako já, tak se to dá zvládnout i pod dvě a půl hodiny nahoru a hodinu a půl dolu.

Odměnou vám bude krásná zelená louka s pasoucíma se koněma a ovečkama. Na jednu stranu máte výhled na Dharamsalu pod váma a na druhou stranu na zasněžený skalnatý štít. Kdo chcete, tak si můžete trek prodloužit o další dvě hodiny k vyhlášené jeskyni, která leží již na hranici sněhu. Všem romantikům však vřele doporučuji zůstat v sedle přes noc. Je zde malá dhábička, kde vám kluci udělají dobrou večeři a za pár rupek pronajmou stan i spacák. Odměnou vám bude noc v kruhu u ohýnku s koňákama a nezapomenutelný východ slunce....  

Konečně směr MANALI.

Budicek ještě za tmy a tradá!

Nakonec jsme se v pět třicet sešli u uatobusu čtyři.

Já, Stuart, Lukáš a Petra. Takže dostatečný počet na to, aby jsme si těch dvanáct hodin pěkně užili.

První zastávka v Losaru na čekpointu. Takže pasy sebou a hurá na masala-tee do chýše.

Slunce je ještě hluboko za obzorem, na loužích praská led jak skořápky z ořechů a vzduch štípá v nose svojí čerstvoranní svěžestí až to loupá v čele.

Hřejeme se u zapálené hromádky odpadků. Střídavě vdechujeme dým s oloupané cibule, listí a obalů od sucharů, to podle toho jak se vítr otočí. Občas někdo zakašle a převrátí doutnající plato od vajíček, které se v mžiku rozhoří a plamenem olízne naše natažené dlaně a někdy i čela.

Vychutnáváme si skleničku s přeslazeným milk-tee a mlčky sdílíme naše cestovatelské martýrium. V tom naskočí motor autobusu a už se všichni hrnou zpátky na svojí umolousanou sedačku, aby se chytli poctivé půlcoulovky na opěradle před sebou a jali se vyvažovat v nekonečných serpentýnách přes Canten pas 4300mnm. Autobusak vypadá tentokrát na poctivého zkušeňáka a jede až podezřele obezřetně. Největší zážitek je si sednout dopředu vedle něj a dívat se v úzkejch serpentýnách o 180 stupňů přímo pod sebe do propasti. Autobus má totiž kola dva metry za sedačkou řidiče a tak se při otočce dostáváte do vzduchu mimo cestu nad prudkej nezpevněnej sráz.

Vypadá to asi tak, že jedete z kopce do prudké zatáčky, tam kde normální auto již zatáčí, tam vy stále ještě pokračujete, protož přední kola, která jsou za váma jsou ještě v dostatečné vzdálenosti.

Najednou je sedačka řidiče mimo silnici nad strží a vy si říkáte "a je to v pr..." , když v tom se jako v zámku hrůzy autíčko na poslední chvíli strhne vpravo nebo vlevo, aby se vyhnulo již očekávanému nárazu.

Nakonec jsem na předním sedadle strávil docela dost času. Bavil jsem se natáčením dokonalejch videoklipů s šoférsou tématikou, takže jsem výborně zaměstnal hlavu, která přestala řešit problém, bídné smrti na dně propasti.

Konečně jsme na vrcholu pasu. Řidič staví a všichni se jdeme pomodlit k budhistickým čortenům, které jsou provázané barevnýma praporkama s nekonečnou mantrou "Ohm many padme hum". Je zde tři cenťáky sněhu a fotíme se všichni se všema. Výhledy na panoramata jsou v právě vycházejícím sluníčku za odměnu. Staví zde úplně každé auto a hlavně řidiči náklaďáků tento rituál berou naprosto vážně. Dokonce přináší k čortenům i drobné dary, talismany apod..

Společné focení nebere konce a jsme zase posedlí.

Náš šofér však opět prošlápnul pedál motoru, kterej zabudácel až se z vejfuku vyvalit černej oblak sazí a to je znamení se vrátit na klíčová místa. Naskakujeme téměř za jízdy a vrháme se společně s řidičem do údolí. Šílenostem v zatáčkách už se smějeme, jinak to už ani nejde a dole nás čeká dhába s obědem. Výborná záležitost v podobě motorestu, který v místních podmínkách představuje zemljanka z kamenů, překrytá plachtou, která svou žlutou barvou propouští dovnitř obarvené světlo evokující sluneční svit a dobrou náladu.

Nahrneme se dovnitř celej autobus, tak 25 lidí.

V rohu je minibar, kde hučí benzinovej vařič a sviští papiňáky nabouchaný čerstvou rejží. Je tu příjemné teplo a závětří.

Na pořadu je rejže z hrachovým dálem, dvě čapátý a milk-téé.

Sledujeme místní, jak to do sebe zkušeně tlačej prstíčkama a připadáme si jak malomocný, když se o to samé snažíme s čajovou lžičkou. Všichni mají dobrou náladu a rychle se seznamujeme. Znovu padaj fotky a Nepálci přináší další a další čaje.

Přestávka je hodinová a tak jdu ven prozkoumat okolí.

Seznamuji se za autobusem s naším šoférem a ten mi mimochodem ukazuje zadní nápravu , která je o 15 cm celá nakřivo.

Pravé kolo drhne vepředu a levé v zádu o blatnít.

Lezeme pod autobus a opravdu. Listové pružiny na jedné straně jsou popraskané a rám sedí na nápravě. Prej je to v pohodě, jen se to musí občas kontrolovat, aby se to neurvalo celý. Čímž se mi zároveň omlouvá, že dnes nejede tak rychle ale prej to dožene na rovinách.... Je to docela sympaťák tak kolem padasátky a myslím si, že mu budu věřit. Vlastně mu už věřím od začátku.

Dalších sedum hodin přes Rochtang pas se vlekly neskutečně dlouho a cestou přistupovali další a další lidé. Mimo jiné i partička deseti mladých Indů, kteří se s náma seznámili a pak jsme se ještě potkávali v Manali a cestou do Dharamsaly. Když z nich vypadlo, že jsou jedna rodina, tak jsem docela nevěřil. V Haridvaru sa to množí!!!

Vystoupili jsme v Central Manali vedle tržnice již za šera dokonale uondaný. Rykšáci se mohli utlouct, když nás viděli s báglama v pohorkách. Začli hned střílet:"two hundrt rupies" a do you vant a nice room? Málem jsem už na to v horách zapoměl.... No jo, jsme zpátky. Tak jdeme na to.

Bereme dvě rykši po dvou lidech s báglama za padesát a mažeme do vesnice Vashistu rovnou k termálním pramenům.

Room bereme za 200r double a dáváme si sraz v Rainbow Café na terase.

Vyhládlí valíme voči na nekonečnej jídelák a objednáváme si biriany, palačinky, koftu, roti, štrůdl a hlavně pivka od Kingfischera!

Najednou se cítíme jak v bavlnce. Na křesílkách měkké polštářky, hudba drum and base z repráčků, všeho dostatek, pohodlíčko a bezpečí....

Ranní koupačka v termálu 40stupňů a začal padat sníh.

No to jsme sice nečekali, ale budiš. Navlíkám se do ponča
a razíme na průzkum obchůdků do Old Manali. Už se zase smrklo a sníh se sype jako v lednu na Luční. Opravdová zimní nálada, která na Manali sedla se nedá popsat slovy. Zapadaný jedle, bílé svahy kolem, slunečníky na terasách jako bílé jednohubky a do toho opentlené horské hotýlky Indickýma žárovičkama dokonale evokující vánoční náladu. A my jdeme s nůší na nákupy.... Zapadli jsem do prvního obchůdku s trekingovým zbožím. Spacáky za polovic, nové čelovky Petzl za 4kila, no paráda. Lezeme z krámečku do krámečku a když vypnuli elektriku, tak se z toho stává maximální zábava. Chodíme potmě s čelovkama z obchůdku do obchůdku, všude nás vítaj, zapalujou nám džojnty a hrabeme se v trikách s výšivkama, taškách přes rameno, Ladackejch šálách z jačí vlny, rukavicích a já nevím v čom všem. Je to jako velké potměpárty. Připadám si jak Mikuláš se světýlkem a botama vod sněhu. Nálada místňáků je umocněná tím, že je jasný, že jsme letos poslední zákazníci, protože jak nasněží, tak je konec sezony a všechno se zavírá. Kupuju si pletený ponožky z angory, ponornej vařič a pár blbinek. Hlavně si to všechno užíváme. Je to bezvadné uvolnění po měsíci v tichých horách nad 4000m.

Vracíme se do Vashistu a následuje další návštěva restaurace. Objednávám si všechno co jsem ještě neměl a pozoruju cvrkot, kterej je po takové době v divočině najednou zajímavej. Baví mě sledovat některé zaostřené smysly. Třeba sluch. Najednou rozeznávám nejjemější zvuky co se v okolí šustnou. Třeba i plápolání praporků na střeše, které nevidím.

      Nu což, zážitků by se dalo popisovat do nekonečna. Nicméně zima naše kroky začala nemilosrdně stáčet do míst, kde Indie skýtá sluneční žár a nezná deštníky.

Další den, jsme naskočili opět do autobusu a ten nás vyložil za dalších 12 hodin v Dharamsale, kde jsme se svlékly rovnou do triček a sandálků.

Přivítaly nás budhistické dharmy a sangy všudypřítomného Dalajlamy.

Ano je to exilové hlavní město Tibetu. Zde je Hinduismus až na druhé koleji.

Sjiždím dolu do údolí z vesnice Ciber a bus staví znovu před klášterm Kee. Nabíráme dva trekery a míříme zpátky do Kazy. Pomalu se seznamujeme a kupodivu z trekerů se vyklubali dva Češi. Lukáš z Prahy a Petra z Jablonce. No vida , po třech nedělích konečně slovo Česky. Vyprávění nebere konce a večer došlo i na pivečko. Indickej Kingfischer není zas až tak špatnej, zvlášť v těchto končinách. Lukáš s Petrou jezdí na kole MTBO orientační závody, a dokonce byli i na Bike Adventure , takže jsme probrali i nějaké ty zapeklité kontroly co nám společně utkvěly v paměti. :-) Nakonec slovo dalo slovo a rozhodli jsme se dál pocestovat společně. Další plán je dostat se do Manali přes Hamtapas 3250mnm. Zjišťujeme autobus, který má jet v pul pate ráno, a další v sedum ráno. Balíme a jdeme brzo spát. Ráno zase nešla elektrika, takže dobaluju poslepu, mažu si Tibetský domácí chlebík máslem a medem ,vyrážíme do šedého rána. Na návsi stojí jediný autobus, takže neváháme. Pro jistotu se ptám řidiče, zda jede do Manali. Řidič pokyvuje a ukazuje, aby jsme si dali batohy na střechu autobusu. Lezeme nahoru a přivazujeme batožinu co nejvíc, aby vydržela 10h jízdy po kamenech. Ještě dáváme před odjezdem "milk tee" a klábosíme s výpravčím. Jako správnej kozoroh, kterej nedůvěřuje ničemu ho zkouším, za jak dlouho bude autobus pod Consum pasem? Chvíli si nerozumíme a pak z něj vypadne, že tento bus přes Consum pas nejede. Chvíli to nechápu a ptám se, kudy se teda dostane do Manali, když ne přes Consum pas? Kouká na mě jako z jara a pak z něj vypadne, že tento bus do žádného Manali nejede, že tento bus jede do Rekong pea! Jsme naprosto zmatení, běháme kolem a všech se ptáme, kam tenhle jedinej bus jede. Někdo nám nerozumí a kdo ano, tak přitakává, že do Rekong Pea. Jsme naprosto zdrcení a nevíme co teď. V tom autobus začíná startovat a my máme přivázané batohy na střeše na dvacet uzlů. Petra se vrhá pod kola, my s Lukášem šplháme na střechu autobusu. Batohy máme a za autobusem se zvedá prach směr Peo... Stojíme na opuštěném nádraží, kde jsme místňákům předvedli komedii Bony a Clide po Česku, koukáme na sebe a nechceme se vzdát. Jsme našláplí a dneska chceme překročit Hampta pas. Jdeme zpátky za dispečerem a zkoušíme, kdy teda pojede ten bus do Manali, když v sedum nejel. A jak to, že nejel!!! Petra je úplně nepříčetná a nechce se smířit s tímto faktem. Lukáši, dělej s tím něco!!! My dneska pojedem, já tu další den nebudu, v zapadákově tadytom. Dneska spíme u jezera...! Zaplatíme tágo, někoho ještě seženeme a jedem! Petra leze do každýho auta co postává kolem a zkouší :" Hello, Manali, haw much"??? Řidiči jsou vesměs rozespalí, kroutí hlavou a střílí absurdní sumy 6000rp a podobně. Zkoušíme to s Lukášem propočítat a racionálně usuzujeme, že už se to nedá dneska stihnout. I kdyby jsme zaplatili 6táců, tak by jsme stejně dnes již pas nepřešli a museli bychom nakonec spát někde na mezi. Znovu zvažujeme situaci a usuzujem, že i když je to bolestivá ztráta dne, tak bude lepší dnes přespat na posteli a zítra vyrazit v pul pátý busem za 150rupek. Jdeme Petře sdělit naše chlapské rozhodnutí a ta si odchází koupit čokoládu do přilehlého krámku, kde právě vytáhli s hlomozem roletu.... Ten den se již nic zvláštního nestalo. Přežíráme se do zásoby v místní dhábě rejží a bramborovejma veg. Momo fry. Odpoledne zkoušíme Internet, kterej tady nefunguje a tak odcházím do hor hledat "fosils", kterých se tu prý válí víc než káknutí v kurníku. Jeden Amík zrovna přinesl do hospody půlkilového kameného šneka, takže se v nás probudila "fosils mania". Drápu se po nekonečném suťovisku asi tak dvě hodiny do kopce k ostrým klifům, z kterých odpadávají kameny. Šmejdím, hledám, bušim do šutrů, čím jsem výš, tím je svah prudší, až už je tak prudkej, že na něm ležím na břiše a nemůžu se hnout. Chci se dostat až k úpatí skalisek, ale začíná to bejt fakt prudký. Mám tak 30m k vrcholu,chci tam, je to můj cíl, kterej jsem si dneska vytyčil. Kouknu dolů a uvědomuju si, že takovou vejšku jsem ještě neviděl.Vesnice dole je tak malá, že ji sotva rozeznávám. Dejchám jako lokomotiva, jsem ve 4000m a je tu polovina vzduchu než na hladině moře. Zespoda to vypadalo jako procházka do kopce a teď musím volit taktiku, kudy z toho ven. Jeden krok nahoru a šutry sjedou o metr dolu. Oblézám skalisko, které je trochu převislé a najednou nerozeznávám cestu zpátky. Všude je to nějak prudké a mohlo by mi to ujet. Trochu mě mrazí. Plazím se do vymletého koryta, které je asi 20m vpravo. Tam jsou kameny stabilnější a pevně zaklesnuté.Oddechnu si. Znova kouknu nahoru, je to jen 30m a je tam jeskyně, kde by něco mohlo bejt. Testuju svou chapskou hrdost... asi bych to dal, určitě bych těch 30m dal, lezu přece písky a to je těší. Naslouchám svému vnitřnímu hlasu a pak svému vědomí nad mým vědomím, které si říká "JÁ". Je to souboj. Snažím se na sebe podívat jinak. Kdo jsem a co tu dělám?Co je vlastně můj pravý cíl??? Pomalu si uvědomuju, že celá moje cesta není vlastně o tom zase něco vyhrát..., ale "napojit se". Kdo by vlastně tentokrát vyhrál? Když to dám, tak kdo z nás dvou vyhrál? Riziko začíná být velké a zvažuju, zda moje vědomí v tak řídkém vzduchu je stejné, jako dole na skalách. Když však polezu hrozně pomalu, a budu si dávat bacha, tak to dám. Chce to jen trpělivost. Může mi to však ujet, moje reakce bude v tomto vzduchu pomalá a svezu se v kamenech. Znovu se pokouším napojit a být tím univerzálním vědomím nad "sebou", ne tím vědomím, které si říká "JÁ". Přimhouřím na chvíli oči a vnímám rudě ostré zapadající slunce přes zavřená víčka. Všechno se semnou točí a projíždím časoprostorovým výtahem někam, kde už nejsem já, ale kde "jsem" jako součást všeho. Najednou mi přichází zvláštní obraz, něco na co zatím nejsem zvyklí. Něco v tom smyslu, že- když to vylezu a nesjedu, tak jsem stejně "prohrál" !!!??? Sedám si na zadek a koukám dlouze na hory kolem. Jsou ohromné. Je to Himalaj. Domorodci věří, že tady na vrcholcích sídlí bohové. Najednou cítím hroznou pokoru. Všechno se ve mě mění a vím, že nahoru "už" nemusím.... Klopýtám korytem dolů a rychle se stmívá. Trvá to hrozně dlouho, mám úplně podrápané boty od ostrých kamenů. Je to pozdrav od bohů. Do vesnice dorážím téměř za tmy, ani sekunda na víc. Jsem poprvé štastnej, i když jsem nebyl až na vrcholu. Mám pusu jako rohlík a pocit naprostého smíření...... V hospodě mě vítaj půlitrem a zejtra ráno ve čtyři třicet jedeme všichni do Manalí. :-)

Jsme kousek od nejhezčího kláštera "KEE" a vyhlášené vysokohorské vesnice "Ciber". Zjišťuju, že jedinej transport tam odjíždí právě za hodinu a další až za 24 hodin. Nechce se mi čekat den a tak nechávám bytnýmu stovku, že si to odbydlím pozejtří a běžím na autobus.
Za hodinu jsem před klášterem KEE. Je to nádherná vysoká stavba a asi nejfotogeničtější místo v údolí Spity. Přicházím k bráně sám a připadám si jak v románu "Jméno rúže". Buším na těžká pobytá vrata. Po chvíli ječivě zaskřípou panty a mladý mnich v šarlatovém rouchu mě uvádí dovnitř. Jdeme dluhou šedou chodbou, po levé straně řada mosazných modlitebních mlýnků. Řičej, jak s nimi mnich otáčí. Zavede mě do tmavé podzemní kuchyně, kde se mi nejstarší láma ptá, proč přicházím. Zdravím ho "džulej" v Tibetštině a prosím o nocleh. Místo odpovědi dostávám do rukou velikou misku horké "tukpy", zeleninové polívky s hrudkama slané campy. Všichni se na mě usmívaj a cítím, že všechno je v naprostém pořádku. Po večeři mě odvádějí na pokoj, kde se seznamuji s NIKEM, Němcem, co bude můj spolubydlící..

Dlouho si vyprávíme o cestách a pak usínáme. Pro mě je však noc krutá. Běhám na záchod každou hodinu a polykám živočišné uhlí jak rozinky.

Ráno jsem úplně prázdnej a tak mohu jít v klidu na ranní meditaci od sedmi v hlavním modlitebním sále. Usedám na kobereček do lotosu a pozoruji cvrkot. Mnichové drmolí nekonečné mantry a čas od času zafrkaj na trumpetky. Potom midlí zuřivě do bubínků a znovu ladně přejdou do nekonečnejch manter. Jednou za čas všechny obejde novic s velkou hliníkovou konví a doleje všem čaj s mlíkem. To aby nikomu nevyschlo v krku při usilovném odříkávání. Po dvou hodinách dává hlavní láma pokyn a novicové roznesou všem Tibetský chléb, jedno vejce na tvrdo a nasypou do misek campu. Je čas snídaně. Po ní modlitby pokračují, my se však vytrácíme a balíme si na cestu do vesnice Ciber. Je to 7km do kopce ve výšce 4250mnm. Vyrážíme s Nikem společně, ale za chvíli se rozdělujeme a jdeme každý svým tempem. Nicolas zuřivě fotí úplně všechno co vypadá zajímavě aspon devětkrát. Docela ho lituju a jsem rád, že se nemusíme vázat. Stuart byl v tomto ohledu lepší společník. Mnohem starší a vyspělejší co se esoteriky týče. Jediné co mu však bránilo v dalším rozvoji bylo jeho stálé kouření. Jakmile měl nějakej pocit, musel si na něj zakouřit. Často se budil i v noci aby si jedno zapálil. Pohyboval se v téhle výšce jen velmi pomalu, aby se nezadýchal a často spal.

Takže teď jsem sám a doufám, že se mi tak lépe podaří proniknout mezi místní lidi.

Jdu zvolna po vyšlapané cestičce , která se vine po úbořích a sleduju, jak se vesnička přibližuje. Rozeznávám drobné Tybeťany shrbené s motyčkou na políčkách, děti jak si hrajou s oslíky a jaky, přežvykující seschlá stébla poslední trávy na úbočích. Vesnička Ciber je panoramaticky do půlkruhu na skalním výběžku těsně pod sedlem a je rozdělená na dvě části právě končícím hlubokým kaňonem. Něco takového jsem ještě neviděl. Procházím úzkýma uličkama mezi bílímy domky a stoupám stále výš až k poslednímu stavení. Zkouším dům s nápisem "homestay". Je to sice nádherný dům s krásnými pokoji a sprchou, ale jinak velmi sterilní a chladné prostředí. Nedovedu si představit, že bych tam sám strávil noc, zatímco co by vedle v domečkách rodinky v kruhu kolem kamen přikládaly jačí trus a vesele se bavily. S díky odmítám a jdu dál. Konečně potkávám sympatického mnicha a vysvětluji mu situaci. Jenom se usmívá a pokyvuje, "ty by jsi chtěl do rodiny viď"? No tak ti nějakou najdeme. Tak třeba támhle ten baráček, to je rodina učitele, tam se ti bude líbit. Boucháme na dveře a mladá Tybeťanka nás zve dál. Slovo dalo slovo a mám pokojík za dvě stovky v rodině. Dostávám čaj a čapáty na uvítanou.

Na udusané hlíně v kuchyni leží ručně dělané koberečky a uprostřed plechová kamínka na trus a dlouhý kouřovod. Záchod je tradiční díra v podlaze a zasypává se popelem přímo do suterénu kde jsou stáje s dobytkem. Popel to neutralizuje a vůbec to nesmrdí. Všechno maj za staletí vychytané. Každá závora na dveřích má svůj vyřezávanej patent a žebřík na plochou střechu, kde se suší ječmen na plachtách je vázanej úzkýma provázkama z chlupaté jačí kůže. Jsem spokojenej. Není to retro, je to realita. Takhle se tu žije po staletí a funguje to. Vyrážím na průzkum vesnice. Mám kliku, v jednom domku probíhá zrovna nějaký záhadný rituál. Asi 14 mnichů uvnitř ustavičně bubnuje a po chvíli vychází ven průvod v tradičních oblecích. Nškteří mniši mají na hlavách

žluté čepice s chocholem, jiní s plamenem. Vynášejí ven zvláštní omotanou věc, prapor a bednu. Přitom stále bubnují, a zpívají mantry. Před každým domem se zastavují zazpévají sloku a pokračují dál až za vesnici. Zatím tomu nerozumím, ale večer u kamen se dozvídám, že šlo o čištění domu od ducha zemřelého muže, který se ještě po pěti letech zjevoval jeho manželce ve snech a jeho duše neprošla reinkarnací.

Brzo se setmělo a večer u kamen byl ještě velmi dlouhý. Vyprávění a příběhy by vydaly na další kapitolu, ale možná se o něčem z toho ještě zmíním příště. Noc pak byla téměř úplňková a obloha plná hvězd se dala pozorovat z kavalce v podkroví. Nevím, zda to bylo tou výškou, nebo zvláštností toho místa, ale moc jsem tu noc nespal a jakoby se všechno rozšířilo a najednou byly všechny myšlenky průhledné a jasně čitelné.

Ráno jsem se probudil naprosto odpočatej, doběhl jsem auto zpět do Kazy a odpoledne potkal pár nových lidí, kteří asi zasáhnou do dnů dalších a svedou moje kroky na cesty mimo hlavní cesty.....

Plán dnešního dne je chytit jakýkoli spoj z vesnice NAKO do monesterie TABO. Vzdálenost kolem 65km horským terénem.

Autobus z Pea má dorazit mezi dvanáctou a jednou hodinou podle místních lidí. Ještě si stačím vyprat na terase u jezírka a vyrážím raději na jedenáctou. Tyhle triky již dobře znám. Domácí schválně řeknou o hodinu špatnej čas, aby si turisty udržely o den déle. Raději jdu na křižovatku za vesnici, aby mi autobus nefrnknul druhou stranou, jak se stalo dvoum Francouzkám zrovna včera. Jede jen jeden autobus za den.

Přijíždí o 20 minut později, a šťastně do něj se Stuartem nasedáme.

Asi po patnácti minutách konstantní jízdy autobus náhle zastavuje za kolonou vozidel. Jdeme se podívat a k našemu zděšení je 10m silnice zavaleno kamením a sutí. Chvíli zevlujeme kolem a prohlížíme si šutr jako půl busu uprostřed cesty a je nám jasné, že to hned tak nebude...

Navíc se každou chvíli nahoře zemina ještě trhá a co chvíli prosviští kolem hrabajících Indošů sada kamenů....

Asi po pul hodině se podařilo vyhrabat malou uličku, že mohli projít chodci na druhou stranu a protáhli se i motorkáři. Chvíli váhám a pak beru bágl a jdu zkusit štěstí na druhou stranu. Třeba se budou některá auta otáčet a vracet. Hrozně závidím chlápkům na Enfieldech, kteří si tu cestu vychutnávají úplně jinak. Kdyby se mi tak podařilo nějakého stopnout.

Sotva jsem si to pomyslel, tak mi staví jeden Australan s Enfieldem!!!

Jojo, síla myšlenky je nezměrná... Sedám si za něj, povoluju traky na batohu, aby dosednul za mě na sedačku a netáhl mě zpátky a už motor burácí. Je to nízkotáčkovej cesťák 350ccl, dva úzký dlouhý doutníky protažený dozádu, jedna detonace z válce za dvě sekundy...prostě "čopr" jak má bejt. Jízda na téhle motorce horským pasem je prostě zážitek.

Neskutečné pohodlí a hlavně bezpečí. Cesta je najednou široká, sráz v dostatečné vzdálenosti a hlavně ty výhledy! Markus je výbornej řidič, takže si rychle získává mojí důvěru a mohu za jízdy i fotit.

Zezačátku jsem se trochu bál, aby to z kopce moc nerozjížděl, ale naštěstí má tahle motótka velmi slabé brzdy, takže to moc nepouštěl a brzdili jsme spíš motorem. Za necelé dvě hodiny jsme byli v Tabo a mohli jsme si v klídku dát výborné Indické thali s čili.

Co se týká vesnice Tabo, tak i když je v průvodci zmiňovaná jako zajímavá, na nás moc dobrej dojem neudělala. Sice je zde nejstarsi gompa s budhistickejma obrazama přes 1200let stará, ale vesnice jinak nemá zádného ducha. Lidé jsou zde neuvěřitelně zpomalený a než řeknou třeba jen slovo, tak to trvá i pul minuty.Jestli ho vůbec nakonec řeknou. Třeba jsem při obědě požádal o lžičku a chlápka za pultem se ani nehnul. Myslel jsem, že mi nerozuměl, tak jsem prosbu zopakoval. Jenom změnil trochu polohu hlavy a zadíval se přes moje levé rameno kamsi hluboko do dálky.

Ten pohled trval asi ještě 20 sekund, kdy mě mezi tím proběhlo hlavou asi tak sto myšlenek na to, co se bude dít dál. Třeba, že vytáhne ze šuplíku sekáček na maso a usekne mi ruku, která mi spočívala na stole před ním.

Nebo že řekne to jejich WHAT??? Jeho pozice se však vůbec nezměnila, stále se díval do dálky a pak pomalu sáhnul pod pult a vytáhnul lžičku a položil ji zpomaleně přede mě na pult. Pozice jeho očí však stále ulpívala někde v tajemné hloubce. Na moje "danibát" děkuji, jen kejvnul hlavou a odešel do kuchyně plácat čapátý. Plác-plác, pláci plác...

Jinak ubytování v Tabu je celkem luxusní a není drahé. 150rp na dvojlůžku. To nás však nepřesvědčilo k tomu, aby jsme zůstali další noc a ráno jsme vyběhli chytit nějaký ten transport. Dlouho nic nejelo, jak už to v těchto místech 250km od civilizace bývá a tak jsem si hodil batoh na záda a šel napřed. Jak jsem procházel vesnicí, tak jsem si pomyslel, že by nebylo špatný si koupit na cestu pár jablek do toho horka.Lezu do krámečků a jako na potvoru nikde ani jablíčko. No nic, snad to zatím vydržím. Poslední baráčky se začínají vzdalovat a moje chuť na jablíčka se zvětšuje. Kolem jsou samé sady a nic jiného tu snad ani nepěstujou. Co jiného bych si měl přát. Dojíždí mě auto a tak ho stopuju. Poudám: "jedete do Dankaru"? Řidič se usmívá a jen kroutí hlavou že ne, že za 500m zahybá. Loučí se se mnou se slovy :"good luck and walk slowly"a podává mi z okýnka auta krásné velké červené jablko. Zůstávám v úžasu stát u krajnice...

No, šel jsem fakt dlouho,chůze pouštním kaňonem ubíhá nesmírně pomalu. Voda mi došla a sluníčko se do mě opíralo jako do okna paneláku. Navíc mě začíná tak nějak podivně bolet břicho. Přemýšlím, co jsem ráno snídal. Možná ten pomerančovej džem s kůrou? Asi ho tam měli dlouho. Naštěstí se nakonec v dálce objevil obláček prachu a skřípání brzd mi zanedlouho sundalo batoh z propocených zad z ladnou klouzavostí. V místním minybude již seděl vysmátej Stuart a partička Francouzů. Dopadnul jsem na sedačku a za chvíli usnul zlomenej v předklonu.

Vzbudil mě až Stuart, že musíme vysedat: "to je ta vesnice od kut se jde do Dankaru"! Vypotácel jsem se ven a rozespalej se rozhlídl okolo. Není tu nic kromě hloučku poflakujících se výrostků.Jdeme k nim a ptáme se na transport do kláštera Dankar, 8 km daleko v kopcích.

Zkoušej na nás sumu 500rp, jsou opilí a nedá se s nimi rozumě komunikovat. Jsem dneska unavenej, bolí mi břicho a tak to vzdávám. Klášter Dankar bude prostě mou poslední neznámou ve Spity wally. Rád si nechávám tyhle přkvápka všude po světě. Co kdybych se někdy vrátil, aspoň budu mít ještě něco na probádání. Chytám si společného džípa do Kazy, správního města. Jsem tam asi za hodinu a všechno ze mě padá. Jídla a pití po pásek, kupujeme si momo, lasí a sladký kostičky s mandlema. Ubytování za kilo, sprcha, prostě eldorádo. Odpočíváme na pokoji a pak si procházíme ulice.....

Ráno nás probouzí opět řízné slunce a tak si dám čapátku s džemíkem a jdu na obhlídku vesnice.

Teprve nyní se ukazuje, kam že jsme to vlastně dorazili.

Vesnice NAKO, (mnou přejmenovaná na Monako) s jezírkem jako okrasným diamantem na okraji, žije v původním tradičním stylu.

Nízké hliněné domky nalepené na sebe, střechy z klacků, trávy a bahna, podzemní chlívky na kozy, ovce a krávy, prostě všechno co k temu patří. :-) Je rozhodnuto, zůstávám dvě noci, ať si to tu nažiju.

Přeubytovávám se do pěkného houmsteje jménem Lake view za tři sta z místa a vyrážím s malým batůžkem nahoru do sedla.

Výstup je náročný a dejchám každejch 20 kroků. Ve 4000mnm je jen polovina vzduchu co u moře. Výhled je však úchvatný. Bezchybné modré nebe jen s jedním malým bílím mráčkem uprostřed. Pode mnou monstrózní grand kaňon s říčkou jako stuhou. V sedle nalézám zvláštní skálu s malou jeskyňkou a nápisem na kameném bloku ve výšce asi 10metrů:"Ohm many padme hum". Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby ten nápis za hodinu nezmizel. Když jsem se vracel za hodinu po vrstevnici zpátky, tak ať koukám, jak koukám, nápis nevidím. Lezu teda na tu skálu, abych ten kamenej blok řádně prozkoumal a zjišťuji, že nápis je vytesán do kamene takovým způsobem, že je vidět jenom v určitou hodinu pod určitým úhlem slunečního svitu. Je to trochu magiské a tak si říkám, že jsem měl asi kliku, když se mi ukázal...

Vracím se do vesnice, dávám si rajs a dhál a únavou se kácím na postel.

Probouzí mě až divoké bubnování a tak vyskakuju a jdu po zvuku zjistit, co se ve vesnici děje. Od domácích se dozvídám, že dnes večer bude nad vesnicí na starém hřbitově probíhat rituál ku příležitosti zdárného zakončení sklizně "harvestu" a zároveň rozloučení s dušema letos zesnulích proto, aby se přerušila jejich reinkarnace a mohli v klidu odejít.

   Ve vesnici se opravdu něco mimořádného děje, protože lidi se začínají scházet v rodových krojích před domkama a bubnování sílí s příchodem zvláštní postavy v rudém třpitivém plášti.

Zastaví se uprostřed na prostranství a začíná se podivně točit v kruhu a jeho postava je shrbenější a shrbenější až sebou definitivně řízne o zem.

Přibíhají lidé aby ho zvedli ze země. Když ho podepřou, pomalu se narovná a vtom zahlédnu jeho neuvěřitelnej znetvořenej obličej.

Je to šaman!!!

Jedno oko má o něco níž a je překlopené povislím víčkem tak, že na něj nevidí. Jeho uši mají ohromné lalůčky a od levého je posetý nechutnejma bradavicema přes spánek až k čelu a kolem slepeného oka.

Jeho reakce se naprosto změnili a dva pomocníci ho musí podpírat aby vůbec mohl jít směrem k pohřebišti. Následují ho i ostatní lidé a na zádech nesou ohromné mísy z obilnejma plackama puri, ovocem, pakorou, vařenou rýží a čapátkama. Jiní táhnou na zádech podlouhlé stolečky a lavice. Jdeme do kopce nad vesnici v průvodu, který mi připomíná křížovou cestu. Je to nesmírně namáhavé, protože cesta je hodně strmá a všichni v té výšce s nákladem na zádech funí jak lokomotyvy.

V tom se nahoře něco děje ,zvedá se mrak prachu a z kopce dolů se proti nám dolů žene celé stádo rohatých koz. Přeskakujou kamené plůtky a ženou se úzkejma uličkama přímo do středu vesnice až je úplně zaplní a nedá se v nich hnout. Je to naprosto apokaliptickej výjev a nechápu co to má znamenat. Vesničani řvou jeden na druhého, chytají kozy za rohy a vlečou je do svejch podzemních chlívků. Jestli je návrat stáda z náhorních letních pastvin zpět do vesnice součástí rituálu nebo jenom náhoda nevím.

   Mezi tím se nahoře rozestavěly podlouhlé stolečky do dluhé řady a na ně vesničané nanosili všechny své obětiny. Vytvořilo to takovou pestrou mozajku z hor jídel a všelijakejch předmětů. Lidé se zatím usadili kolem do půlkruhů a bubnování začlo zesilovat společně s příchodem šamana, kterého v tranzu přivlekli nahoru dva pomocníci. Postavili ho před první ohromnou mosaznou mísu z obětinama a v tom bubnování rázem utichlo.

Šaman se hluboko předklonil a začal pomalu zvedat přeplněnou mísu ze země. Chvíli to vypadalo, že mísa je tak veliká, že šamana musí každou chvíli převážit dopředu. V půlce zdvihu se však zastavil a mísu stěží třikrát nadhodil a s žuchnutím pustil zpět na stoleček, kterej měl u kolenou. Pak hrábnul do misky s fazolema a začal s nima podivně čarovat. Přehazoval si je z jedné ruky do druhé a pak jako kdyby losoval pár jich upustil do dlaní vedle stojícího muže. Podle toho kolik jich na dlani napočítal se děj vyvíjel dál až došel na konec řady.

Situace začala být trochu nepřehledná, protože všechno začal zahalovat hustej bílej dým z ohně před náma, do kterého někdo neustále přihazoval

aromatické byliny. V tom jsem uviděl na konci řady mladou dívku se zahalenou hlavou v černém šátku. Podpíraly jí dvě ženy a jak se k ní šaman blížil začala hystericky vzlykat. V tom šaman uchopil ohromnou mosaznou konev a začal jí lít do dlaní nějakou tekutinu. To už byl její pláč tak zřetelnej, že začal strhávat i ostatní přísedící ženy, které ji pláčem přehlušovaly. Cítil jsem, jak mi na těle naskákala husí kůže jak hřebíky. Dívka se tekutiny krátce napila a padla zpátky na zem na zadek a překryla si znovu obličej. Šaman se otočil zády a pokračoval v rytuálu.

Vrátil se znova na začátek řady a začal podivně míchat různé věci do sebe.

Roztrhal pár placek puri, překlopil na ně misku z dálem a
jogurtem a začal to všechno kropit z lahve s "arakem" pálenkou z ječmene.

Přitom zvedal do výšky jednotlivé potraviny a podával je do různých směrů. Podle toho pomocníci roznášely mísy z jídlem mezi vesničany. Ty se na jídlo vrhali , a spontánně jej pojídali.

Všechno se to zdálo být neskutečné a přitom naprosto bezprostřední.

Vtom šaman znovu zvedl do výšky konvici s tekutinou a nalil si jí sám do hrdla. Strašlivě se přitom zakuckal a bil si přitom pěstí do zad až spadl na zem na kolena. Najednou na sekundu ztuhnul , oněměl a pak se nepochopilelně vymrštil ze země do naprosto vzpřímené pozice ve stoje a zhroutil se na zem jak pytel brambor. Neuvěřitelné bylo, že se tak stalo přesně ve chvíli, kdy za horu nad vesnicí zašlo Slunce.....

Brzy ráno jsem se zabalil a vyrazil na stopa dolů údolím Sangla.

Vím, že auto pojede za hodinu, ale údolí je tak nádherné, že nelituju jediného kroku s batohem na zádech.

Míjím nádherné žulové stěny, jako stvořené na lezení ,pode mnou šumí dravá řeka a
jen čekám až připluje kánoj a na břeh vykočí Bílej Tesák...

Je to krásná ranní procházka, za hodinu mě však dojíždí džíp, tak si naskakuju na korbu a na stojáka si to fičím do Sangly na busík.

Jede to však až za další dvě hodiny, a tak stopuju dalšího offrouda.

Docela jsem to trefil a tak za další dvě hodiny jsem dole ve správním městě Rekong Peo. Rozesílám mejly a skáču na lokál směr Calpa.

Autobus se vleče 7km do kopce sotva krokem. Sedím na dvou Indoších a další tři sedí na mě. Dorazíme za šera a tak moc neriskuju a beru první ubytko v bungalovech. Calpa je tradiční horská vesnička, bohužel moc blízko k velkému městu, takže duši místních vesničanů již pohltil byznys.

Je zde spoustu hotýlků s neuvěřitelným výhledem na zasněžený štít velmi podobný Materhornu. Je to zimní sídlo boha Šivy, takže uctívaný v nejvyšší míře.

Hledám nějakou dobrou dhábu, kde bych povečeřel s místňákama a dozvěděl se něco o místním folkloru. Bohužel to tu večer moc nežije. Nacházím jen jednu "živou" dhábičku, střecha z plachty a sedačky z bedýnek od jablek. Pod poklicema to ale líbezně voní a nemýlím li se, tak je to kuřátko na kari!!! Ta to jó, to můžu. Přisedám si na bedýnku a už se seznamujeme. Jeden se představuje jako Adžmir a hned mi objednává vidličku, abych si s ním mohl dát jeho omeletku. Je z Kalkaty a hraje na zakázku na svatbách. Vždycky mě taková vstřícnost zaskočí, ale jen se směje a drmolí něco jako "this is humanity"...tak přijímám a bezvadně si pokecáme i pochutnáme. Zachvíli přijde na řadu i moje kuřátko na kari s rýží a zeleninkou a po chvíli vůně přitahuje dalšího pocestnýho a klube se z něj maník z Austrálie jmenem Stuart. Pokecáme o Sydny, a učíme se z místníma nová slova v Hindštině. Je to strašná sranda. Naše výslovnost domící chlápky vysloveně baví.

Ráno se scházíme na snídani a kujeme plány jak dobýt nejvzdálenější monesterii Tabo, která leží v kontrolované oblasti na Čínské hranici.

Jedeme do Rekongpea vyřizovat permit a zjistit spoje. V tom se nám do cesty připlete neuvěřitelnej Ind jménem Camal. Je jak na pérkách a když zjišťuje, že jedeme stejným směrem, tak nám okamžitě jabýzí spolujízdu v jeho Džípu. Jede prej služebně a jak jsem pochopil, tak je to doktor přes nemoci jabloňí. Ve Spity wally je spoustu sadů, kde provádí svoje měření a uděluje certyvikáty podle kvality hlíny.

Chvíli váháme, a pak si říkám," když se na klidném moři objeví vlna, tak je potřeba si naskočit". Permit nám trvá asi dvě hodiny přes tři kanceláře a pak si dáváme spicha na hlavním marketu.

Camal opravdu dorazil v bilém Džípáku, sebou má další tři kumpány. Je to fakt velkej šéf. Ostatní mu říkaj na všechno "ano pane"... a evidentně si chce pokecat Anglicky. Hned po projetí prvních třech serpentýn jsem pochopil, že cesta nebude wery fany. Stuaet mi teprve teď prozrazuje, že cesta kaňonem je označená v průvodci jako nejnebezpečnější v celém Himalaji. Je to Himachal trans Himalaja Highvej. Která dříve spojovala Indii s Tibetem. Kaňon je přes kilometr hlubokej a silnička zařízlá asi do poloviny je vyjetá v nespevněné suti kamenů... Camal nás uklidňuje, že tudy jezdí čtyřikrát do roka a že je to apsolutně sejf. To mu věřím až do doby, kdy staví v poslední vísce a posílá svého podřízeného do krámku pro Whisku. Tvrdí, že mí ještě ze včerejška hengower a že to musí rozehnat. Míchá si decku Tulamorky s vodou a když se nabízím, že budu řídit, tak mě ujišťuje, že je to apsolutně sejf, že takhle řídí pořád.

Jen se ze Stuartem vzadu křižujeme a hipnotizujeme krajnici při každém předjíždění. Jednou se auto tak trochu sesune k jedné straně a to už jsem připravenej vyskočit. Preventivně se odpoutávám, abych byl okamžitě schopnej akce. Camal se jenom směje a dodává" u vás jezdíte jenom po dálnici co"? Mezi tím se setmělo a cesta je ohraničená jen černým klifem do neuvěřitelný hloubky která nehraje žádnou roli.... Ten večer jsme dojeli jen do vesnice NAKO ve 3900mnm a když jsme se vypotáceli se Stuartem z vozu, bylo nám jasný, že zítra dál jedině po svejch....

Ve vesnici zrovna nešla elektrika, tak jsme zalezli do nějaké zamljanky z které se táhla vůně hrachové kaše a čapátý. Poseděli jsme z domácíma při svíčce a byli neskutečně šťastný, že zejtra budeme zase chodit po zemi, dejchat a žít.

Teplé sluneční šlahouny mi olizují tváře přes okenní tabulky mého útulku, probouzím se do nádherného rána ve vesničce Čitkul, zima co panovala přes noc je ta tam.
Sundavám si pět vrstev oblečení v kterých jsem nocoval a v tričku vylézám na předsunutou verandu oknem mého pokoje. Pomalu si prohřejvám končetiny a začínám mít chuť něco podniknout. Posnídám na verandě s malým synkem paní domácí a vyrážím na průzkumku vesnice.
Ještě nevím, jestli zde zůstanu další den, ale náhoda rozhodne.
 Ve vesnici právě probíhá harvest ječmene a každej kdo má ruce tady mlátí do klasů.
Je zajímavé, že každý kraj má jiný systém, jak dostat zrna s klasů.
V Ladaku po otepích třeba vodili dokola jaky ve čtyřstupu. Zde je to více podobné našemu systému. Zde proti sobě stojí dva a dva chlapi s takovýma třímetrovýma spletenýma hodovačkama a střídave do toho jedna a druhá strana řežou jako cepama dokud se zrno z klasů neuvolní.
Zprava je pak jedna žena podavačka, která klade doprostřed nové a nové snopy a zleva druhá žena, která vymlácenou slámu odebírá a váže jí do otepí. Mlácení probíhá v přesně daném rytmu, tak aby se všichni navzájem nepobili.
Vycítím šanci a jdu se seznamovat. Jedné rodině zrovna chybí jeden mlatec do páru, tak mě rádi půjřují jeden cep a jde se na to! Nejprve chytám rytmus což mi jde, ale po chvíli si uvědomuji, že do toho buším jako hluchej do vrat. Začínaj mě bolet lokty a strhávám si první mozol na pravé dlani. Tak takhle by to dál nešlo hošánku, budu muset vyladit technyku mlácení, jinak za hodinu zdechnu. Hodovačky jsou vlastně třímetrové větve z břízy, které mají na konci spletené větve a omotané vázacím drátem tak, aby vytvářely jakýsi cep. Důležité je uchopit klacek ne nakonci, ale v těžišti ,jinak se totálně sedřete za 5 minut. Druhej fígl je, při úderu povolit ruce v loktech, jinak se vám do nich náraz přenese a budete mít lokty vymlácený dříve než klasy.
Tak s touhle technikou jsem vydržel tři hodiny do oběda a byla to celkem zábava.
Chlapi mě hned při svačině nabízeli cigára a ptali se, jestli už jsem to někdy dělal.
Musel jsem říct že ne, ale že jsem ze sedlácké rodiny, tak že to mám v krvi :-)
Atmosféra byla výborná a cítil jsem, že tyto- tradiční činnosti- lidi tak trochu spojujou.
Drží rodiny pohromadě protože vědí, že sami by to prostě nezvládli.
Napadlo mě hned, jestli tím, že jsme vymysleli stroje, jsme se nepřipravili o sounáležitost a práci, která nás třeba může bavit. Ted musíme sedět někdo v kanclu a dělat co nás sere.
To je ale asi věc názoru....
Po práci jsem se šel projít dozadu údolím až k ledovci a vychutnával zasněžené vrcholky hor a blahodárné sluneční zážení.
Když jsem došel zpátky, vesnice již byla ve stínu a teplota zase prudce spadla pod deset stupňů.
Rychle jsem se nabalil a začal přemýšlet co s načatým večerem.
Večery, pokud nejste přímo v rodině, jsou tady totiž velmi kruté.
V mé místnosti se netopí , momentálně v ní není ani osvětlení a je teprve sedum hodin!
Takže vlastně nemám žádnou ze tří základních lidských potřeb. Světlo, teplo a cit.
Najednou se propadám do deprese , ale rychle se zase vzpamatovávám.
Pro to zde přece jsem. Je to příležitost se nerušeně ponořit do sebe, jít na hranice svých psychických možností. Vydržet sám se sebou, dát tomu čas až dozní všechny ty vnitřní hlasy co nás honí a nakonec nechat zaznít ticho. Myslím, že je to důležité hlavně pro mužský princip, protože ženy jsou od přírody moudřejší a přirozeně vědí jaká je jejich úloha.
Muž má však spoustu možností a je důležité aby si uvědomil jaké je jeho poslání a udržel ten správný směr. Dnešní doba nám dává tolik možností, že není lehké se nenechat zmást.
V podstatě jsou tři varianty.
Buď jste neschopnej, dostanete strach, vyberete si jednu věc kterou se perfektně naučíte a začnete na ní lpět, čímž otravujete okolí a jste praktycky nepoužitelnej. Loď zůstává v přístavu, brzo nuda a šeď až do smrti. 
Nebo jste totální posera a raději neděláte nic a loď pluje neřízeně doprdele. Pokud máte manželku, která to nevydrží a začne kormidlovat za vás, tak jste zrovna zničil jednu ženskou.
Třetí možnost je, že si to pořádně rozmyslíte a vyrazíte tím správným směrem. Fantazii se meze nekladou, ale přebíráte veškerou zodpovědnost.
Je to taková hra, na kterou se v poslední době trochu zapomíná, ale hraje se to už pár tisíc let, tak na tom něco musí bejt.
Kdo má trochu fištrón, tak si může lehce spočítat, že nikdy nemůže úplně prohrát.....

Trochu se omlouvám těm, kteří si chtěli počíst o Indii. Občas se mi to trochu zvrkne, ale i toto je Indie.
Indie je pro cestovatele vlastně taková "ajurvéda" 
Očistí vás na těle i na duchu :-)))

Aklimatizace v Shimle proběhla bezvadně. Zatuhlé svaly jsem rozcvičil na kriketovém hřišti a dospal probdělé noci. V neděli jsem se konečně rozhodl k dalšímu postupu směrem k Tibetským klášterům na hranicích s Čínou.
Chytl jsem si nad ránem lokal bus a pro začátek si dal jen šestihodinový přejezd do vesnice SARAHAN, kde se nachází Bhimakati templ, dřevěný klášter zvláštní dvouma věžema těsně vedle sebe.
Jen co jsme se rozjeli, hned jsem si rozpomněl co cesta himalajským autobusem obnáší.
Začali jsme silnicí v rekonstrukci, takže se kabina okamžitě naplnila jemným všepokrývajícím prachem, který se výborně doplňoval s éterickým zápachem nafty který již před tím stahoval naše chřípí do vrtule. Trochu mi to vadilo, protože na to nejsem z Déjedničky zvyklej, ale nakonec jsem to přijmul a odevřel jsem si knížku o konstalacích, která mě rázem pohltila.
Za chvíli však přišla zrada v podobě zbrusu nové silnice.
Řidič se rázem změnil v naprostého šílence a testoval, kolik se dá po novém koberci ve sjezdu vytáhnout.  V tomto ohledu jsou Himalaje proti Alpám naprosto nedostižitelný.
Je to totiž jako by jste na sebe postavili troje Alpy na sebe. Himalaje jsou prostě MEGA… a na tu střechu světa si postavte autobus a skopněte ho dolu…. Tak to je přesně vono. Hned se mi vrátily vzpomínky z minulého roku v Nepálu, když jsem jel z …. Do Katmandu.
Pomalu jsme nabírali rychlost, což se pozná při čtení zajímavé knížky změnou zvuku pneumatik.
Nejprve začnou jenom tak vrnět, potom hučet, pak se země odstředivou silou začnou dotýkat i postraní špuntíky , které bubnují do asfaltu staccato a nakonec se kola promění v turbínu, která svým zvukem dosahuje kvílení zubní vrtačky a štěrbinami v okýnkách začne fičet vítr, jako při průletu větroněm.
To mě okamžitě nastartovalo husí kůži a už jsem vyvažoval v každý zatáčce vlastím tělem.
Snažil jsem se nepodlehnout panice a říkal jsem si, dokud Indové nezačnou taky řvát, tak na sobě nenechám nic znát.
Pak jsme ale vlítli do zatáček, dva náklony o 20stupňů střídavě v pravo a v levo a už jsem zařval FUCK!!!
Byl jsem prozrazen, ale hra teprve začala. To, že jsem se nedíval dopředu nemělo velký vliv, ba naopak. Cítil jsem to prudké trhání doprava a doleva v rychle za sebou jdoucích zatáčkách a hravě si představoval jízdu po dvou kolech, nehledě na to, že v Indii nejsou v zatáčkách nad stržema svodidla. Náhodný pohled dolu do propasti by mi mohl způsobit ještě větší trauma, takže jsem se s hlavou zataženou mezi ramena křečovitě držel madla před sebou jako na twistu a mezi zuby drtil "OH MANY PADME HUM".
V tom jsem za sebou uslyšel děsivý vyštěknutí a na ramenou mě polilo horko.
Nejprve jsem myslel, že praskla hadice vod hydrauliky, a chtěl jsem vyskočit za jízdy vokýnkem, až v druhé sekundě mě došlo, že mě poblil předškolní Nepálec co se bezohledně před odjezdem na autobusáku přežral. Zřetelně jsem rozeznával na svém Merýnu hrachovej dál a kusy čapáty…. To mě zaměstnalo natolik, že jsem přestal na chvíli vnímat jízdu a najednou jsme byli pod kopcem. Tfuj…
Přesedám na místní minibus, který mě konečně vyveze až ke klášteru Bimakati.
Daří se mi ubytovat přímo v monesterii a jdu ihned na obchůzku, dokud je teplo a světlo.
Náhodně nacházím horskou stezku, která vede nahoru do zalesněných kopců. K mému překvapení objevuji ptačí zoologickou zahradu se spoustou kruhových klecí umístěných v prostředí připomínající botanickou zahradu. Je od tud nádherný výhled na vesnici a tak fotím a pomalu se vracím zpět.
Přespávám v klášterní dormitory a tak nejsem zcela sám. Po deváté hodině přichází čtyři Indky s dětma a dva indové. Děti zalézají matkám pod peřinu a všichni rychle usnou. Já ještě chvíli datluju článek o jízdě autobusem a pak jdu také spát.
   Druhý den ráno v sedum hodin vyrážím na autobus, ten ještě nejede a tak jdu napřed. Chůze mi po ránu prospěje. Aspoň se protáhnu před drkotavou cestou.
Autobus mě za chvíli dojíždí a tak naskakuji a zjišťuju, že si ty čtyrky hodiny budu muset dát na stojáka.  Nu což, obtížnost se s každým kolem zvyšuje, musím si zvykat.   Jedeme takovým starším autobusem a tak se mi zdá, že je řidič opatrnější v zatáčkách, což mě uspokojuje. Úzkost silničky nad stržema ale klidu nepřidávají.
Občas se koukám do hloubky pod sebou a říkám si, že takovou díru jsem pod sebou snad ještě neměl. Projíždíme dramaticky pár serpentýn a v tom se mi začíná zdát, že něco není uplně v pořádku. Řidič to naštěstí dobržďuje a já ke svému úžasu zjišťuji, že utrhnul volant....
Pocity, které přicházejí se jen stěží dají popsat. Je to taková eufórka smýšená s hysteryckým smíchem a děkování bohu za loajalitu. Však jsem ho o to prosil již od včerejšího rána.
Je to neskutečně tragikomická situace, kdy se až bojím smát. Řidič běhá po vesnici s utrženým volantem a hledá někoho, kdo by mu to svařil.
V jedné kůlně mají svářečku a tak se na to jdu podívat jako odbornej dozor, abych se mohl rozhodnout, zda nebude bezpečnější dojít těch 20km pěšky.
Housenka na svorce je však jako vymalovaná, ještě oklepnout okuje a dem to namontovat. Volant drží jak židovská víra a my jedeme dál. Konečně jsem s jízdou spokojenej, řidič již má z třicetiletého stroje respekt....
Další přestup u přehrady a jejda dvě hodiny nic nejede.
Něco mi našeptává, abych vzal konečně osud do vlastních rukou a vyrážím pěšky údolím směr poslední nejvzdálenější vesnička v údolí jménem Čitkul.
Jdu asi hodinu a jelikoš jsem v autobuse zapoměl lahev z vodou, tak se rozhodnu stopovat. 18km a 18kg na zádech, od rána bez jídla nejsou zrovna ideální konstalace.
Náklaďáky však jen zvednou prach a jsou ty tam. Snažím se napojit na situaci a přitáhnout si toho správného člověka. Sundavám kšiltovku, aby mi bylo vidět do očí
Kupodivu zase to funguje. Neuvěřitelné,,, Staví mi místní učitel s úplně narvaným autem, vyklízí zadní sedačku a nabízí mi jablka z vlastního sadu. Kecáme plynnou Angličtinou a cesta ubíhá. Dává mi výborné informace a rady na cestu, Bavíme se o místní problematice a přehradě, kterou tu staví Indická vláda kuli elektrárně. Eroze hlíny a skalisek nikoho nezajímá a vykácené stromy už vůbec ne. Lidi chtějí energie a lační Indové tuplem. Pár osvícených tu proti milijardě nic nezmůže.
Teď je tu nejvéce v módě mobilní telefón a satelit. Každej čtvrtej krám na ulici je mobilní operátor a každá dřevěná bouda do výšky 3000mnm má na střeše satelit.
Lidé třetího světa jsou daleko lépe manipulovatelní, takže tu nadnárodní společnosti mají zlatej důl. O ekonomické krizi ani památky. Bůh ví jestli nás milijarda Indů nezachránila svou kupní silou a nevědomostí... ?
V další vesnici přestupuju na náklaďáček s kozama a už se všichni kozorožci vezeme společně na korbě do nejvzdálenější vesnice v tomto dříve posvátném údolí.
      Dorazili jsme v pět a vesnička Chhitkul (čti Čitkul)je opravdu nádherná. Vodní mlýnky klapou na potůčkách a dřevěnice hrdých horalů tepou životem. Na verandách se lesknou mosazné nádoby a pod sudama s arakem hoří vytrvale oheň. Zima bude dlouhá.
Procházím celou vesnicí, fotím dorážející děti a vůbec všechno co se mi zdá zajímavé. Zima která tu ve výšce 3450mnm panuje mi pořádně zajíždí pod bundošku. Rychle hledám homestay a zalézám dovnitř,
Tradiční chalupa, břidlicová špičatá střecha, stav na předení dek z vlny a odevřené ohniště. Co víc si může člověk zdrhnuvší z chaosu přát.....   :)

Ahoj všem, kteří rádi sledují má cestovatelská dobrodružství v přímém přenosu. Dobrá zpráva na úvod je, že tentokrát mám sebou netbook, tak reportáže budou vymáklé a bude toho asi hodně. Nebál bych se říct, že to bude takovej malej "románek"  Tím bych chtěl poděkovat Weronice za půjčení přístroje a i dalším kamarádům, kteří mě před cestou podpořili. Robertovi, za přednášku o kvalitě Indických čajů. Pyru za předané zkušenosti a kontakty, Doloros za motivaci a vůbec všem, kteří mi držíte palce. Co můžete čekat? Tentokrát Vás zavedu do Indického Himaláje státu Himachal Pradeš vysoko do hor, kde se kdysi dávno usadila Tibetská komunita a přežila tak na území Indického státu čínskou genocidu. Je to území, kterému se říká "Malý Tibet" a kde buddhistická kultura přežívá v nezměněné podobě do dnes. Jsou to tradiční dřevěné tibetské vesnice s gompamy na hřebenech strmých útesů a hlavně lidé s věčným úsměvem na tváři a modlitebním mlýnkem po ruce. Nechtěl bych však předbíhat, protože cesta bude ještě dlouhá a může vést všelijakými oklikami. Takže hezky všechno popořádku. Let do Delhi proběhl v naprosté pohodě a ve čtyři ráno jsem vylezl z Airbusu do nové vstupní haly a už jsem nestačil zírat na ty změny. V Delhi zrovna probíhají sportovní hry Comonn Veltru, takže se Indové docela snažili. Nový krásný koberec ve vestibulu mi svým pachem připomněl vůni interiéru starého dědového Warburgu a ohromné kovové plastiky na zdech s motivy Indické kultury byly první co si každý po vstupu do této země vyfotil. Marně jsem hledal nějaké smítko, nebo nepořádek. Sakra kde je ten typickej smrádek z pavilonu vopic a krvežíznivý rikšáci s uvítacím ceremoniálem??? Mávnu si na předplacené "radiotaxi" a na humus a prach si musím počkat až na Paharganj. Cesta z letiště však byla také nezvykle vymetená díky hrám a tak mě uspokojily až postranní uličky za nádražím Central Delhi. Žebráci na zemi spící v jutových pytlích mezi bednama vod banánů a prašivej pes bez srsti a přední tlapy tulící se k holčičce co si zrovna vobaluje kuličku z bahínka v prachu jako ve strouhance. Jo, už jsem zase ve městě, které znám… Jedu k Hanumanově hrobce, kde mám sraz s Květákem, kamarádem od Pyru, který byl také učit v Ladacké škole v Kargiaku. Chvilku čekám a za moment přijíždí červená Oktávka a vystupuje z ní sympatický chlápek v bílé košili a pracovní kravatě. Předávám mu vytoužené kokosové suky, vlnky a čokoládové kaštany od Pyru a jdeme na ranní procházku do parku. Na trávě je ještě rosa a pod stromama jogují uvědomělí Indové. Nějakej chlápek zuřivě prodejchává pranajámu a hrozně při tom mlátí pravou rukou. Vychutnáváme si úsvit a ještě příjemnou svěží teplotu. To však nebude trvat dlouho, protože slunce se neúprostně dere vzhůru a brzy změní město v rozžhavené peklo. Podřizuji se Květákovu harmonogramu a objíždíme zákazníky v průmyslové zóně a nabízíme soustruhy. Večer si bukuji jízdenku do Šimly a brzy jdu spát. Noc je pekelně horká, kolem třiceti stupňů. Čím dál tím víc se těším do Himálájí. Ráno je opět fresh, vstávám v šest hodin a jedu metrem na vlak. Z Noidy, okrajové čtvrtě to trvá přes hodinu. Mám zaplacenou jízdenku do AC klimatizované třídy, takže to pro mě bude nový zážitek. Docela se bojím, že nastydnu a tak si oblékám čtyři vrstvy. Docela se to vyplácí a cítím se příjemě. V ceně je i oběd a termoska z čajem. Proti druhé třídě docela luxus.Intriér jako v letadle. Po pěti hodinách jsme v Kalce, kde přesedám na úzkokolejku , která se začíná hadit vzhůru do strmých kopců. Ve vlaku se mnou jede jediná běloška, takže se po chvíli seznamujeme a půjčuji si jejího Luňáka, abych prostudoval přesně trasu mé cesty. Do vlaku přistupuje i velká skupina dětí, která evidentně jede na letní tábor do hor. Vjíždíme do tunelu a slyšíme šílené kvílení a řev z vagonu před náma. V druhém tunelu se jekot znovu opakuje. Před třetím tunelem se na sebe všichni potutelně podívají a jak vjedeme dovnitř, tak i celý náš vagon začne neuvěřitelně ječet. Mrknem na sebe se Stefanií a musíme se tomu smát. Když se to však opakuje i v desátém tunelu, už to tak srandovní nepřipadá. Lokomotiva s náma stoupá stále výš a obtáčí horu za horou, úbočí za úbočím. Míjíme desítky horských stanic a pomalu se vpíjíme hloubš a hloubš do nitra Himáláje. Jedeme po úbočích, údolí překonáváme po vyjaduktech a horama se provrtáváme kilometrovýma tunelama. Výhledy dolů a na protilehlé svahy jsou víc než spektakulární. Neopouští nás nadšení a i teplota začíná být velmi přijatelná. Když jsem si v Delhi kupoval jízdenku na tuhle úzkokolejku, vůbec jsem netušil, co mě čeká, Mašinka je jak z přelomu minulého stolení a sedí se v ní cik-cak po dvojicích. Povídáme si ze Stefanií přes uličku a za chvíli nás Indové pouští k sobě, abychom na sebe nemuseli křičet. Stefani je z Londýna a zná prodavače z Cycle Surgery na Oxford Street, kde jsem pracoval. Jak je ten svět malinkej,,, Projíždíme již asi třicátým tunelem a jekot Indů pomalu ztrácí na intenzitě, Konečně stavíme na oběd a kocháme se neuvěřitelným výhledem. Z tabule se dočítám, že Šimla je ve výšce 2100metrů a že nás čeká ještě 102 tunelů. Po této informaci se již jekot v našem vagonu neopakoval. Konečně jsme v Shimle, je pět hodin a město přilepené do sedla mezi dvouma horama ve výšce 2000m je prozářené sytým slunečním zářením. Vše je buď rudé, nebo tmavě žluté. Hážeme batohy na záda a jdeme hledat ubytování. Samozřejmě se na nás hned nalepí myšák v džínách s nagelovanou hřívou a ukazuje nám ochotně cestu. Město je neskuteřně členité a připomíná mi vzdáleně Stínadla. Hrázděné Anglické domy, tunýlky a křivolaké schodiště propojující jednotlivé uličky, které jsou nad sebou v terasách lemující vrstevnice v gigantickém sedle mezi horama. Nechce se mi věřit, že tu někdo postavil pulmilionové město. V luxusnější čtvrti dokonce funguje výtah pro snažší zdolávání výškových rozdílů mezi ulicemi nad sebou. Rychle se setmělo a my se jen stěží zbavujeme našeho nezvaného průvodce. Zacházíme do postranní uličky pod kostel a ptáme se místních obchodníků na levné ubytování. Dostáváme typ a za chvíli si už prohlížíme docela slušné pokojíky. Vybíráme podle čuchu a okna. Nechávám Stefani vybrat a jelikož je to šetrná holka, tak přistupuje na dvoják za 300rp. Nic levnějšího tu není. Hážeme bágly na postel a razíme do potemnělých tepajících uliček ulovit nějakou večeři. Teď ve tmě je všechno ještě dramatičtější. Každém domek je vlastně obchod, kterej má na sobě nalepené ještě dvě miniaturní dřevěná patra, kde bydlí chudé rodiny. Poschodíčka mají rozměr tak 3x3metry. Je to vážně pilgrimovská čtvrť. Všude hoří santalové tyčky a za okny blikají olejové kahany. Nacházíme sympatickou Paňdžábskou dhábu s pulmetrovejma stolečkama a konečně si dáváme Alu koftu s butter nanem. Pálí to jak kopřiva v zadku a tak máme co jsme chtěli. Ještě sveet Lasí a semínka lékořice na zažívání. Ta dhába je stlučená s prken a plechů, v oknech je plexisklo a stojí na kůlech jako převys nad spodní ulicí. To se mi fakt líbí. Nemusíš mít mega na odevření restaurace, stačí jen fištrón,odvaha a trocha prken. Nikdo tu na ničem nelpí, účel světí prostředky a rozhodující jsou jen veselé oči kuchaře a úsměv od ucha k uchu. Kdo to nemá, neprodá. Ach jo, jak jsme jen pozadu… Procházíme noční tržiště a kupujeme banány, granátová jablíčka, pation frujt. V pulce ulice, která je asi tak 100m pod vrcholem sedla nacházíme neuvěřitelnej tunýlek, kterým se dá projít na druhou stranu kopce, kde je čtvrť v úplně jiném stylu. Takzvanej "upper market". Tohle město mi nenechává vyjít z úžasu. Raději jdeme spát a necháváme si něco na zítra. Plánujeme výlet do opičího chrámu na kopci, tak chceme být čerství. Tak to byl první den na cestě po Indii. Doufám, ž jste se nenechali odradit a budete se mnou cestovat dál… Zatím ahoj a pokud by jste mi chtěli napsat, tak jedině na email sunkovicz@centrum.cz Jo a par fotek jsem dal do Galerie... Shimla.

Vyštrachal jsem v šuplíku jeden dobrej příběh, který se mi stal v roce 2006 při první návštěvě Varanasí. Je to docela dobrodružné čtení a tak bych se o něj rád s váma podělit chceteli.

Ahoj kamaradi.

Vcera vnoci jsem dorazil do Varanasi a predesilam,ze je to teda vopravdu hrana.

Vubec sehnat listek na vlak byla docela šichta. Je tu milijarda lidi a kdyz se rozhodne ,myslim tak tisicovka denne zemrit,plus 12lidi z rodiny,tak si predstavte ten napraskanej vlak do Varanasi.

Nedejboze,aby to nekdo ve vasem kupe nevydrzel a umrel si vam na rameni.

To se raci s kazdym rozdelite vo svacinu a nosite jim ve stanicich vodu v petlahvich....

Jede se to 24 hodin z Risikese vod18-do 18dod ,takze casu na seznameni je dost.

Kazdej Vam duverne prozradi,na kterym Gatu si preje bejt spalenej atd...

Takze. Dorazili jsme za tmy a hned na nadrazi jsme nasali atmosferu nejstarsiho mesta Indie.

30 stupnu a ponura atmosfera mesta ,ktere se neustale hali do nahorkleho koure prichazejiciho z Gatuu kolem posvatne reky.

Zatim neni nic videt,ale uz ted si dovedete predstavit rozpaleny ohniste, zafacovany tela a mistickou atmosferu ktera vas v tomto meste neopusti.

Nastesti jsem se ve vlaku seznamil s Pavlem,Polakem,ktery ma stejny zamer jako ja a tak jsme na to byli dva.

Pred nadrazim tipicka hadka s riksakama. Hotely kery prej vyhorely,uzavreny ctvrte,premrsteny ceny a hlavne gesthausy jejich kamaradu s nejlepsim vyhledem na taborak.

Trochu jsme poposli do pulzujicich ulic a chytli si staryho ryksu,kterej uz neklad takovej odpor a nechali se zavest do centra deni.

Protahnul nas nocnim marketem a vsemoznejma zkratkama,ze jsme nestacili valit voci nad scenama,ktery se nam objevovaly pred zraky jako nekonecny film.

Uzounke ulicky bez osvetleni,takze zde neustale hori nejake ohne a aromaticke tycky.

Vsude se valeji,nebo prochazeji kravy a cpou se lidi nebo dalsi riksaci.

Z odevrenych dilen sviti oči snedych nomadu a po stenach probleskuje cervene svetlo z peci pekaru a kovářskych dilen. Mijime trh z hedvabim, bronzovim nadobim,zeleninou, vidime holice s britvou a zakazniky s namydlenou bradou.

Na kazdem rohu restaurace s velkejma panvema na pakoru mistni pochoutku{smazena obalena zelenina v testicku}.

Dal uz riksak opravdu nemuze ,protoze se ulicky vic a vic zuzuji,klesaji po schodech a klikati,takze sesedame a hned se nas ujimaji dalsi pomahaci a vedou nas bludistem stareho mesta. Skoro prestavam verit,ze tu muze nekde byt utulne misto s pokojem na petlici. Klopitam s batohem a uz to nejsou Stinadla ale fakt stoka,kanal,starej chram s zebrakama......uklouzlo mi to po kravinci,motaj se tu psi a konecne svetlo a vchod do

Ganpati Gest House.

Jedinej volnej pokoj, super......no ale 700rp. Do hajzlu. Na to nas nedostanou. Vobracime to a pred vchodem kontaktuju dalsiho pomahace. Rikam,ze chci pokoj za 150rp,tak at se snazi. Slibuje,ze ma tak jdeme.

Dalsich deset minut dva metry uzkejma temnejma ulickama. Prochazime tunylkem a do neceho jsem narazil. Takovy mnekky a teplí..fuj , krava pitoma se tu valí. Nastesti jsou naprosto flegmaticky a da se do nich kopat. Jeste par zakouti a svetlo. Gest house Pudza. Ten bude dnes nasim domovem.

Pokoj za 150rp, sprcha ,uleva. Chvili regenerujeme,zvazujeme vodu z vodovodu .Pak chlorujeme a zaciname mit roupy.

Jsme uz jen 200m do Gangy a slysime pulzujici rytmus bubnu a píšťal. Podlehame pokuseni a vyrazime do noci objevit tajemstvi vecne nirvany do ktere se prochazi pravje zde na prehu Gangy skrze 3000let stary ohen,který zatím nikdy neuhasnul.

Skenujeme každé rozcesti aby jsme nasli cestu spatky a pomalu se blizime k centru deni.

Konecne jsme u Gangy a 150 metru vpravo hori objetni ohne,ktere osvetluji vysoke Hinduisticke chramy. Postupujeme uz jen velmi pomalu a s respektem. Potkavame muze,ktery nam ukazuje cestu, tak pomalu jdeme za nim. Naleha na nas at urcite nefotime,duse to nemaji radi. Uz jsme opravdu blisko a pripadam si jak v pohadce Tisice a jedne noci. Uz jenom : Sezame otevri se a upadne mi brada. Citim žár z ohromnych ohnu a naskakuje mi husi kuze. Ani se mi nechce zahlednout kroutici se tela na hranicich,ale nakonec je to tady. Prolomenej hrudnik , skrouceny paze ,kuze praska jak na spatne narizlim spekacku.

Popel jses a v popel se obratis. To co jsme ted my budete I vy, to co jste ted vy byli jsme I my. Jako by volali z hranie.

Nikdo tu nebreci,nikdo nelituje. Rodina,jen muzi ,prihlizeji z vaznosti a vyrovnanosti.

Kazdej kdo zde shori a jeho popel prijde do posvatne Gangy tak prerusi retezec reinkarnaci a prejde do vecne nirvany. Je to to nejlepsi ceho muze duse dosahnout. Proto ani slza. Vysvetluje nam samozvany pruvodce a provázi nas celým procesem.

Tvrdi,ze je volunter,takze no money, dela to pro svoji karmu. Chvalim ho a jdeme dal. Ukazuje nam vecny ohen v chramu, 4 druhy dreva,[ obycejne pro chudaky ,akatove, nejlepsi santalove] Na jedno telo 300kg dreva! Prochazime kolem skoro vyhaslich hranic a pruvodce mermomoci nuti pomahace u ohne aby nam vyhrabal shorele telo. Clovek se zcvrkne v zaru na 50cm skvarek. Dekujeme a jdeme dal. Pak nas na posvatnem niste posveti na celo popelem a prichazi zlaty hreb vecera. Kolik jako ze dame chudejm na drevo??? Rika na rovinu ze tak 3-4 kyla vod kazdyho by bodly. Cena ze kg je prej 200rp.

Koukame na sebe s Pavlem a dost neverime. Je mi fakt blbi nic neprispet chudakum na Nirvanu ikdyz si myslim,ze si za to chlapek nejspis koupi hasis a tak s Pavlem dame dohromady pade a jakoze nazdar. Pavel mu podal za nas za oba bankovku. Chlapek si skoro vodplyvne nasranim a votaci se na mne. Kolik jako ja dam. Vysvetluju mu,ze je to jako za voba a smeju se mu uz do voci chudakovi. No a von ze to bylo s Pavlovy ruky a ze musim dat jeste neco ja. Ze to je kuli moji karme a ze jinou prilezitost v zivote mit nebudu. Chudaci to hrozne potrebujou.. Jsem rad,ze netrva na tom litru a tak se rozhodnu mu dat jeste svejch 50rp. Mam vsak jenom kylo. Ze to prej rozmeni. Tak jo Je to pro mne jen 25korun,tak na to kaslu,I kdyby to prohulil. Precijenom moji karmu to neposkodi. Vraci mi jen 40rp,ze nema drobny a spokojene nas tahne na balkon chramu. Mam pocit,ze mame ted vsechno predplaceny a neohroženě postupuju dále.

Z balkonu je vyhled na veskere spalovaci deni. A hle,mame to stesti ze je tu manager spaliste a tak nas hrde predstavuje. Prej si ted muzem s bosem vsechno vyfotit jestli chceme.Najednou. Ze nas vochrání…aha. Nevim jak nas vochrani ale treba aby nam pozustali nerozbili hubu. No tak dam jednu nocni fotku na zkusenou. No a je to tady.

Kolik Mu jako dam,za tu fotku. Kolem se zatim sebehli vsichni pomahaci vohnivaci a my se voctnuli uprostred kruhu. Bylo mi divny,proc sem belosi vnoci nechodej. Nastala chvilka ticha. Premejslim co mu mam na to rict. Prohlizim bilé oci ve tmě kolem .

Nikdo ani neduta. Jenom ty jejich vohoreli klacky jim doutnaj v rukou. Vsechno si to tak kolem prohlizim. No snad se nebudeme prát .Vzpominam si na Tajce a rikam si ze musim bejt taky tvrdej. Pavel se nejak zmensuje vedle u zabradli ,sakra,takhle ne.

Je mi jasny,ze jim neco za ten snimeček musim dat,aby cejtili,ze udelali obchod. Votazka je kolik? Snazej se v nás vyvolat strach,aby to bylo co nejvic. My musime ukazat,ze strach nemame a dame co nejmin. Stavim se co nejvic zpřima,abych byl vyšsi nez on,s klidem se mu koukam primo do oci a podavam mu 10rp. Strasne se zasklebil , podal mi penize spatky a řika ze turisti platej I 1000rp za snimek horiciho tela. Ja mu rikam,ze jsem nevedel,ze budu neco platit a ze mu muzu dat jen 10 rp. Taham naseho pruvodce do kruhu a demonstrativne rikam,ze uz jsme zaplatil tomuhle typovi100rp na drevo a vic dneska nechceme dat. Ze je to nas prispevek na tohle misto a ze to nasi karme staci. Pruvodce je trochu v soku,ze jsem predevsema rek,ze jsme mu dali nejaky prachy za drevo a snazi se situaci zachranit. Rika: hele dej mu teda kolik chces a von te necha vodejit.áááá No a to jsem chtel slyset. Vrazil jsem mu těch 10rp a vyrazili jsme okamzite z kruhu ven.

Vsichni tam zustali stat. Nikdo se nehnul. Obchod byl uzavren .

Jenom nas pruvodce za nama klopital dolu po schodech. Asi se chtel rozloucit,tak pribrzduju a ptam se co je. Bere to jako,ze to bylo jenom mezi bosem a mnou a drze se pta,jestli ocenime jeho pulhodinovou exkurzi s vykladem. Ze je sice dobrovolnik ale jestli se nam jeho vyklad a ohorela tela libila,tak mu muzem dat dobrovolny prispevek za snahu. Fakt me dostal. Chyt jsem ho za rameno a poudam: If I give you some mony,then your CARMA will be fuck up forewer my friend, so thing about that tonight! Thank you. No a tak jsme ho tam nechali chudaka stat a mazali spatky do hotelu. Tu noc uz jsme si na veceri do ulic netroufli a tak jsme zalehli s prazdnejma zaludkama a usnuli jak zarezany.

Rano bylo nadherny a slunicko prozarilo predtim tmave ulicky a my si v miru prosli cele stare mesto. Se svetlem zmizel I prizrak noci.

S managerem spaleniste jsem se pozdeji setkal jeste jednou a za uplne jinych okolnosti……

Pokračování prvního dílu, čtěte od spoda.. !!!

Dil dalsi: Cesta zpatky.

Didli daa- didli daa.......budi nas mobil. Odkopnul jsem houni,nazul boty,vzal batuzek a chci jit na taxika. Pani ucitelka ma vsak jinej vztavaci rezim.

Musi se jit znovu umyt,vymenit pradlo a ja nevim co jeste. Trochu me to znervoznelo protoze ,kdyz nechytnem vcas taxi,tak nevim,jak v Labirintu budem hledat potme
nadrazi .

Nastesti vsechno klaplo dobre a i kdyz jsme vysly z Labirintu uplne nekde jinde a jinudy nez jsme cekaly,tak tam
taxik stal a odvezl nas primo na nadrazi.

V pohodicce kupujeme z casovou rezervou listky a nasedame do celkem plneho vlaku. V kupe se seznamujeme se Sharifem ,ktery jede take do Tangeru.

Pani ucitelka s nim dava řeč a ja raci usinam. Doufam,ze to nebude dalsi umelec.   Do tangeru jsme dorazili v pul osme rano a mame rezervu ,protoze trajekt odplouva v deset.

     Zatim co jsem ve vlaku spal,pani ucitelka navazala ze Sharifem tak dobry vztah,ze nam zaplatil taxik do pristavu a pozval nas na snidani. Byl jeden z mala, kteri pracuji pro velkou firmu a pochopil jsem,ze asi procliva zbozi ktere prichazi do pristavu po mori.

Pomohl nam koupit listky na lod a pak uz jsme sedeli v pekne cajovne s vyhledem na more a snidaly matovej caj. Sharif byl hrozne rad,ze pokeca Anglicky a my zase,ze se jeste neco dozvime o Maroku.

V devet jsme se rozloucily,vymenily si emaily a šly se nalodit na trajekt.

V pristavu jsme se postavily do dlouhe fronty na vystupni razitko
do pasu a cekaly a cekaly.Za pul hodiny se fronta pohnula tak o metr a pani ucitelka zacla lehce nervoznet. Jestli neodplujeme vcas,tak nechytnem autobus do Cherezu a uleti nam letadlo,zacla podotykat. Chtel jsem ji trochu poskorpit,tak jsem prohodil :"za pul hodiny nam parnik zahouka na pozdrav a vodpluje bez nas".

Aauuu....nakopla me do litka.

Za pul hodiny parnik zahoukal a vodplul bez nas..........

Jeste jsme videli,jak nejaky Francouzi bezi s orazitkovanym pasem a snazi se na odplouvajici trajekt naskocit. Jeste se ho stacili dotknout,ale ocelove dvere uz byly zavrene a paluba asi tak sestnact metru vysoko. Zacaly delat strasny sceny ,

rvali na celniky,ze jim taky leti letadlo,zensky brecely a my na to koukaly s odevrenou pusou.

Vubec jsem to nechapal. Ve fronte bylo tak ctyricet lidi s biletama na stejnou lod. Nepredpokladal jsem,ze by tady nechali pulku pasazeru nastoupenou pred lodi a vedome odpluli.????

No ale to voni prave moc radi a casto. Protoze si minimalne pulka lidi koupi ve zmatku listky znovu na rychlejsi lod,ktera odplouva zahy aby stihli pripoj.

Jenze to my jsme nevedeli a ani jsme na to nemeli penize.

Takze nastala krizova situace prvniho stupne a musely jsme jednat.

Pochopil jsem,ze lode odjizdeji kazdou hodinu,ale pokazde jina spolecnost.

Rozhodli jsme se listky vratit a koupit si nejblissi moznou lod.

Leteli jsme hledat kancelar nasi spolecnosti. Tam uz si lisky nekdo vymenoval. Trvalo to hrozne dlouho a urednice byla nafoukana .Malem jsem tam zesedivel,nez na me prisla rada a pak mi rekla,ze musim do kancelare,kde jsem si listky koupil a jestli nespecham,tak na stejnej listek muzu jet jejich dalsi lodi ve tri hodiny. To bylo vylouceny. Nestihly by jsme letadlo a byl by s nama konec. Potrebovali jsme ty penize na jinou lod,ktera jede za pul hodiny.

Rozhod jsem se ze to dokazu a pobezim do mesta najit kancelar,kde jsme listky zaplatily. Vodlozil jsem si vsechno a nemohl rychle najit pasy. Ucitelka je taky nemela. Zustali jsme na chvili oba v tranzu na sebe zirat a ucitelce zacaly padat slzy jako hrachy.To uz je fakt pruser! Kazda sekunda draha,zdalo se mi to jako vecnost,vzpominal jsem v kolika kancelarich jsme uz s nima byly.Kolem litaly lidi a taky se snazily najit rychle lod.Jenze my uz nemely ani pasy!

Nakonec jsem je mel voba v penezence,kterou jsem sice v ruce mel,ale nikdy jsem do ni pasy nedaval,tak jsem ji nekontroloval. Dobra. Mame zase pasy.

Ted uz je to jenom na me. Vrazim ucitelce svuj batoh a vyrazim zpatky do mesta vymenit lodni listky za penize.
Je 
mokro a podrazky se v behu po silnici podkluzujou. Vybiram si prilnavejsi podklad betonovej pas podel silnice prohlubuju nadechy a po peti minutach citim,jak se mi povolujou zadni steheni svaly. Konecne mi tělo dovoluje jit na max, prodluzuju skoky a letim ulicema.

Zacinam rozeznavat okoli.Cajovnu, kde jsme sedely i plakaty na domech. Nemuzu se trefit a musim si previnout film v hlave. Jasne, kancelar musela uz byt ,protoze jsme z ni sly vpravo do cajovny. Brzdim a bezim pomaleji zpatky. Konecne vidim kancelar. Jeste vic spomaluji ,abych moch mluvit a vbyham do kancelare. Vrhnul jsem na pult bilety a vysypal ze sebe co nam provedli v pristavu a ze chci spatky penize.

Chlapek me hned poznal,ale ziral bez hnuti jak socha........dal jsem mu jeste tri sekundy a nez jsem ho chytil za kravatu,tak jsem pochopil,ze nerozumi anglicky. Kurňa. 
Ja neumim Hebrejsky ani spanelsky. Neni tu Sharif jako pred tim ,ani ucitelka. Musim to vyresit ja. Sakra! Tak jo. Vylit jsem ven ,zabeh do vedlejsi cajovny a vytah z ni za sako prvniho intelektuala s brejlema co sedel hned skraje. Asi mi videl na ocich ze mi "hoři maštal",tak se raci nechal.

Znovu jsem vyklopil o co mi jde a urednicek uz asi vedel predem co se stalo.

Nejdriv me chtel nasmerovat na lod ve tri hodiny ,rek jsem,ze nam leti letadlo a ze musime vyplout hned s jinou spolecnosti,takze potrebuju penize.

Vydel,ze bych mu z toho udelal kulnicku na drivi,ale jentak to nevzdal pacholek.

Pomalu vytahnul penize a rek,ze si musi nechat dvacet procent za stornovaci poplatek. Nebyl uz cas a tak jsem to schrabnul a vylit jako druzice na obeznou drahu.

Vyrizovani mi zabralo vyc casu,nez jsem predpokladal, takze jsem vedel,ze musim bezet mnohem rychlejc nez predtim. Uz jsem znal spravnou cestu,tak to bylo lehci a soustredil jsem se jenom na vykon. Ulice se slila v jeden pas a ja zase letel. Ted to musim prerusit,protoze mi asi nebudete verit,ale je to tak.

Kdyz jsem vbihal do pristavu ,tak ve vstupni brane predemnou a to si nevymejslim se spříčil bagr s betonovym panelem na radlici. Videl jsem to uz zdalky. A to se proste neda zastavit a cekat az si to bagrista sleze vobhlidnout kam s tim jako cuknout. Musel jsem zavolat na pomoc Muflona. Vyskocil jsem v behu na panel a prelezl gigantickou radlici. Konecne vidim na molo a parnik uz tam stoji. Jenze my nemame jeste listky. V dalce u kancelari vidim cervenou bundu ucitelky, jak na mne mava a zacinam tusit,ze jde vo sekundy.

Vbihame do kancelare ,predavame penize ,doplacime dvacet procent a dreme na lod. Vsechno klaplo,pasy mame ok, jsme na trajektu. Uffff..........

Jdem si najit pohodlne mistecko a zacinam si uvedomovat,ze me vlastne bolej nohy. Upadam do prvnich sedacek a protahuju co se da. Myslim,ze to budu jeste dlouho rozchazet.

Dalsi a zaverecna sast:

A tak si tak sedime v tom trajektu a pochlebujem si,jak jsme to nakonec zvladly a ze ted kdyz uz budem ve Spanelsku,tak to bude trivialni.

Prochazime se po lodi a zkoumame mistni restauraci. No .... vsechno drazsi nez v Londyne proste hruza. 
Po pul hodine zacinam mit dalsi zvlastni pocit. No a pocit se zahy meni v realitu.

Trajekt porad jeste sedi v pristavu a jeste se nehnul ani o metr!
Zacinaj me opoustet sily. Tohle je fakt moc i na mne. Jdu hned za kapitanem 
zjistit vo co gou. 
Kapitana jsem zastihl pred jeho kancelari a na dotaz "proc jsme jeste nevyjely a za jak dlouho vyjedeme" uprel jeho vlčí zrak přes zarosene okenko kajuty nekam do dalky. Taky jsem se uprel do dalky a uvidel jsem dlouhou radu kamionu, která koncila v utrobach naseho trajektu a zacinala v nedohlednu. Spitnul jsem jeste jednou :" jak dlouho"? A on mi za chvili odpovedel 
: hodinu a pul.........

Ano panove a damy, za hodinu a pul ! Tak to se mi snad jenom zda,to neni mozny. Prvni trajekt odjede na minutu presne bez nas a druhy ma s namy hodinu a pul spozdeni. To se neda pochopit. Protoze jestli nepojede hned neco do Jerezu,tak aby jsme stihly letadlo,
tak muzem jit rovnou prekladat bedny z bananama. Tenhle veylet nam proste neda vydechnout do posledni chvile.

Premejslime,jak to treba zkombinovat s vlakem. Jit na stopa,nebo zaplatit si taxika???? Vsechny varianty promejslime a sledujem,jak kamiony pomalu mizej v utrobach nasi lodi.

Po dlouhe hodine a pul se nase lod doopravdy pohnula. Zaznelo ostre zahoukani
ze strojovny a my vypluly na more.

Sedly jsme si do polstrovanejch kresel a nahodne se seznamily s Nemeckym parem,kteri stravili v Maroku a na Sahare dva mesice.Pohybovali se vsak ve vlastnim obytnem vozidle a meli sebou psa.

Vypraveli nam neuveritelne prihody z rodin,ktere navstivili a o tom,jak se jejich pes popral s vecim psem a nakonec spadli s dvestemetroveho srazu mezi kameny a ten velkej pes to neprezil.

Skoda ze jedou s Cherezu jinym smerem,ale napada nas,ze by jsme mohly premluvit nejakeho ridice kamionu. Treba nekdo jede smer Cherez!!!

    Napad se mi zacina libit a aspon budu neco delat,kdyz uz nemuzu nic jinyho delat. Cas odletu se porad blizi a my jsme jeste hodne daleko.

Zacinam obchazet s mapou v ruce vytipovane potencionalni ridice kamionu a oslovovat je se stejnou otazkou. Jestli nahodou nejedou smer Jerez(Cherez).

Jsou to vecinou Italove a rozumime si jen zakladni udaje. Nekdy je nase situace pobavi a chteji si dal povidat. Zachvili o nas na lodi vi skoro kazdej ,jak se spravy siri mezi ridici,bohuzel pomoc nejak neprichazi. Nakonec jsem pochopil ,ze kamiony musi ve Spanelsku znovu na celnici a tam mohou zkejsnout taky dalsich par hodin az dni. Takze rusim akci a rezignuju pohrouzen v kresle.

        
Pani ucitelka znovu dostava silenej,teda hroznej,vlastne silenej hlad a tak jdeme do jidelny. Jsem zvedav co tam budeme delat,kdyz uz mame jen na autobus a ona to dobre vi.

Znova okukujem hlavni chody a nechapeme,ze muzou byt tak drahe. Vzdyt stejne jidlo v Marocu stalo par Dirhamu.Uz i ja zacinam sproste nadavat jak nas ty hajzlove jenom vokradaj. Nejdriv listky na lod ,zpozdeni,drahy jidlo..... Vtom si pani ucitelka vsima napisu "plain sendwich bread" a malinkejch maslicek s marmiladkou v prosklene lednicce. Cena asi pet korun na nase,takze je rozhodnuto. Nejsem si vsak jistej jestli ty maslicka jsou v cene.

Vola si cisnika a pta se najivne "s cim ze je ten sendvic bread"? Cisnik moc nerozumi a tak mu ucitelka ukazuje na maslicka,jestli je ten sendvic aspon s maslem. Cisnik kejva,ze chleba s maslem a marmeladkou jako ze je to dobrej napad a vodchazi dozadu pro chleby. .........   Tak malo stacilo pani ucitelce matematiky ,aby si sestavila logickou ocistujici rovnici-chleba plus maslicka plus marmelada rovnase sendvich a necitila se vina ,kdyz si sama odevrela lednici a nabrala osum maslicek a devet marmelad . Pritakal jsem ji,ze kdyz je to sendvich bread,tak ze to urcite znamena chleba s necim. No jasne! To tu maj urcite pro takovy socky jako jsme my, ktery uz nemaj prach na normalni jidlo.

Dobra,nenechavam se premlouvat a beru si taky. Prece ji v tom nenecham.

    Za
dlouhou chvily se vraci cisnik s dvouma Marockejma chleby, urcite je pro nas jeste dopejkal. Platime,bereme si talire ,ubrousky,pribory a odchazime si najit pohodlne mistecko.    Vsude jsou spinavy stoly s tvrdejma zidlema,jen vepredu jsou krasny prostreny stoly s polstrovanim a sklenice vody. No tak proc se nenajist v pohodli. Sedame si a zacina hostina. Marockej chleba je patnact cm velka placka vysoka asi ctyri cm. Krajim si to na sirku a mazu vrstvy masla a marmelady. Pani ucitelka to do sebe hrne rovnou. Ridici kamionu na nas koukaj fakt jak na socky a s usmevem pokyvujou. Najednou vidim,jak k nam z kuchyne razuje cisnik s pani vedouci. A jeeje...... Tak ted si pockam jak , pani ucitelka obhaji svou rovnici "sendwich rovna se maslicko plus chleba plus marmelada.

Nejdriv se na nas oborili,ze sedime u stolu ,ktery je prostrenej pro posadku a pak chteli vedet kde jsme vzaly maslo a marmeladu.Tvarili se jako ze je to skandal!

Ja jsem vsak zustavak klidnej,protoze skandal bylo co s nama provadeli v pristavu a to,ze mozna nestihnem letadlo. To ze mame malo penez nehraje zadnou roly.

Pani ucitelka ,presne jako Marfusa v Mrazikovy. Uplne to vidim jako dneska. Dožvejkala vztekle sousto,marmeladu rozmazlou nad hornim rtem. Pomalu zvedla prave oboci smerem k cisnikovi a vztekle vyhrkla: "ptala jsem se te prece jestli je to maslo a marmelada k tomu chlebu nee"!?

Vykulil voci neco beznadejne zachrochtal ,voba zakroutili hlavou az si ji malem ukroutili prerovnali ubrusy na vedlejsim stole a vodesli svizne zase nekam dozadu.

Pani ucitelka se znovu zakousla do sveho sendwiče a rekla: "sem ti rikala,ze je to vcene".......

Blizime se do pristavu a zaciname se opet dostavat do bojove nalady.

Vsechno si balime do batuzku a jdeme zakleknout na startovni bloky na treti podlazi k ocelovejm padacim dverim. Venku prsi ,ale je teplo. Asi sestnact stupnu.     Jeste to chvily trva,prijizdej schudky,odviraji se dvere a vyrazime jak kone na Vekly pardubicky. Vsechno musi byt synchronizovany a bezchyby.

Prosli jsme pasovkou jako prvni,nachazime uschovnu zavazadel,kde ma pani ucitelka svoji vyzbroj proti ztroskotani a jdeme na informace.

Zjistujem ,ze autobus jede za dvacet minut ,ale z jineho mista ve meste.

Neda se nic delat,nesmime se zastavit. Bezime ven na parkoviste a snazime se najit spravny smer.Pani ucitelka se zbesile vrha na kazdyho a konecne znovu uplatnuje svou proslulou Spanelstinu. Najednou na mne mava,ze sehnala chlapka,kterej nas vezme na autobusak autem. Neprotestuju a nasedam.

Za deset minut jsme uprostred mesta na BUS terminalu. Ucitelka dekuje ridici a odchazi. Ja nechapu a ptam se jestli toho taxika mam platit ja? Ucitelka mava,ze to neni taxi,ze nas odvezl protoze ho pozadala. Nu dobra...

Kupujeme si listky do Cherezu a odjezd za pet minut. Super! S timhle mezicasem se to da stihnout.

Nasedame do autobusu a ulevujeme si.

Porad nechapu ,jak je mozne si stopnout taxika a pozadat ho o odvoz na autobusak zadarmo. Znovu to tema musim nadhodit ,kdyz uz jsme v klidu v autobuse. Pani ucitelka se na mne dlouze podiva.............................v ocich ma taktez nechapavy vyraz a povida. To prece nebyl taxik.... Ptam se ji co to teda bylo a ona,ze proste chlapek,ktereho stopla,jestli nas nevezme na autobusak,protoze nam jinak uleti letadlo. Ptam se ji proc mu teda svitil na strese napis Taxi? Cvili na mne civi a pak rika: to nebyl taxi.... Popisuju ji nechapavej viraz ridice pri jejim odchodu z taxiku a ona zacina stridave brecet a smat se. To prece nemohl bejt taxik,vzdyt si s nami tak pekne povidal......Ach jo holka. My dva uz do nebe asi nepudem.

Jizda v autobuse je celkem pohodlna. Sledujeme pobrezi a kopce posete vetrnejma elektrarname. Je jich tisice a lopatky jim prorezavaji vecerni oblohu tak neomilne jak kdyzAndre Agasi pri podani svihne raketou. Pripadam si jako Don Qichote vracejici se z vakly domu. Proplejtame se vnitrozemim a zda se nam,ze uz to trva hrozne dlouho. Autobus klickuje nesmislnejma postranima ulickama a zaciname mit zase strach jestli to stihneme. Nakonec jsme dorazili a bereme si taxik na letiste. Vsechno klape a k prepazce na letisti prichazime s dvacetiminutovou rezervou. Dostavame palubni listky a je bam blaze.

Let uz byl uplne v pohode a i domu jsem dorazil nocnim autobusem bez problemu. Ve dve hodiny vnoci jsem zalehl na postel a rano v sedum vstaval do prace. V to jsem pred deseti hodinama uz moc nedoufal ale podarilo se.

Tri neuveritelny dny,ktere nas vytrhly z nesnesitelne lehkosti byti.

Tri dny,ktere by nam v praci utekly bez povsimnuti a naprazdno.

Vsichni rikali:"to se vam ani nevyplati na tak kratkou dobu".

Sice vsechno melo byt zpocatku trochu jinak,ale nakonec musim pochvalit i pani Ucitelku,ktera se ukazala jako dobrej spolecnik a nepostradatelny clen expedice.

Sice jsem se s ni od priletu uz nevidel,ale verim,ze ji to nesebralo chut k cestovani. Urcite zase brzo najde particku lidi,kterou bude vozit taxikem zadarmo a tvrdit,ze maslo je v cene.

Dal musim pochvalit vsechny ,kteri poctive docetli az sem,protoze je to asi nejdelsi email,kterej jsem kdy napsal a kdyby prisel me,tak bych ho asi hned vymazal.

Takze jeste jednou AHOJ a priste se uz snad raci uvidime.

MIREK.

Tak jsem se konečně rozhoupal publikovat jeden ze svejch nejbláznivějších románků, který jsem kdysi napsal v Londýně ve čtyrycítkách horečkách.

Celej příběh je pravdivej a ni z toho není domyšleno.

Není to zase až tak nemožný, může to zažít kde kdo. Ale tohle je prostě zase mýma očima. :-)

Předem se omlouvám za pravopis. Jo a ještě než začnete číst, běžte se vyčůrat.. jo.... :-)

Protože je to fakt dlouhé, tak to budu muset rozdělit na více příspěvků!

Ahoj všichni,kteří sledujete Román na pokračováni.

Tentokrát
jak už název napovídá to bude trochu z jiného soudku než jindy,o to však zajímavější.

Začalo to nevinně. Na Velehradě, křesťanském útulku v Londýně se jedna skupina lidí domluvila,že v dubnu pojedou na tři neděle do Jihoafrické republiky na výlet. Docela jsem jim záviděl a ptal se casto na podrobnosti. Samozrejme me lanarili ssebou,ale na to bohuzel nebylo misto ani rozpocet v mích dlouhodobych planech.

Pak jsme sehnali film do naseho divackeho klubu- "Nekde v Africe". A kdyz jsem videl ty barvy Sahary,tak jsem opravdu zatouzil to jednou poznat.  

Kdyz pak prislo par lidi s tim,ze na internetu se zrovna daji koupit letenky na posledni chvily smer Maroko temer zadarmo, uz nebylo tak tezke me zlomit k cinu.

Zavolal jsem do prace,ze potrebuju tri dny volna, koupil letenku a za dva dny se vydal na letiste. Proste vochutnam Afriku a hotovo.

Byli jsme 4 lidickove . Ja Dusan,Janka a Veronika.

Moc jsem nikoho z nich neznal ,ale zdalo se,ze maji s cestovanim urcite zkusenosti.          
Pred odletem jsme se uz nevideli.

    No Cesta pro mne zacala uz cestou z prace.

V pondeli jsem skoncil v sest hodin vecer a mel jet domu do postele,protoze jsem vstaval ve tri rano. A ejhle .Klice od petikyloveho retezu ,kterym je zamcene moje kolo jsou v riti.

Proste jsem je uz nenasel. Rikam si ,takhle se to zacina ta cesta do Afriky,doufam,ze to neni varovani. Prohledal jsem vsechno a nakonec jsem musel prehodit pedaly na muj novy superspecial, ktery mam pripraven na zavody a jeste jsem ho venku neprojel a jet domu takovým luxusem. Jen jsem mel strach v zacpach mezi busama,abych vo tu krehotinku hned zase neprisel.  
Nakonec jsem dorazil v pohode . Namazal sendvice a zalehnul k hibernaci.

Ve tri rano prechod na autobus a cesta na letiste celkem v pohode.

Prisel jsem nacas ,takze by tu uz vsichni meli byt.

Vstoupim do haly a uz vidim Pani Veroniku, jak na me mava ,vovesena jak vanocni stromecek batuzkama zepredu ,zezadu ,zestrany ,ba i na krku ji cosi viselo....No a hned mi hlasi,ze Dusan s Jankou nedostali v praci volno a ze jedeme sami dva.

Docela me polilo horko. Letet do Maroka s ucitelkou Metematiky to je fakt asi za trest. Jednodussi by bylo letet asi sam. Ji to ale ocovidne udelalo radost,takze jsem se radeji zacal tvarit neutralne. Rikam si -dobra mozna je to dalsi zkouška.

Nic neresim ,nasedame do letadla smer London -Jerez(Cherez) Andaluzie.

Let byl v poklidu a za tri hodinky nas uz vitaly slunne Spanelske vinohrady.

Spanelsko na me udelalo fakt velky dojem.

Neuveritelne krasny a vyrovnany lidi. Vsichni upraveni,obchody naaranzovany s nevidanym vkusem , nic nahusteny a vsude dost prostoru.

Cele Spanelsko na mne dychko pohodou a uvolnenym stylem.Teplota asi kolem 15 stupnu a modre nebe.

Pred letistem jsme mavli na taxika a jeli do mesta na autobus. Jednou s prednosti pani ucitelky bylo,ze umela dobre mluvit Spanelsky,takze jsme postupovali celkem rychle.

Nasli jsme nadrazi a skocili do basu,ktery nas za dve hodinky vysadil v pristavu Algeciras.

Zacinam poletovat mezi jednotlivymi spolecnostmy a testovat ceny trajektu .

Pani ucitelka za mnou supi ovesena jak stromecek batuzkama a pomalu ji dochazi dech i kdyz se snazi tvarit,ze vpohode stiha. Konecne nastal cas ,abych ji lehce odzbrojil.

Zavedl jsem ji do uschovny zavazadel a naznacil,ze by si mohla trochu odlozit.

Ukazal jsem ji svuj batuzek v kterm jsem mel dvoulitrovku colalokovy limonady ,bavlnene trycko a jedny ponozky. Trochu ji to namichlo a fakt si zacala prebirat vecy.

Za dvacet minut z ni vypadnul na pult jeden malej batuzek. Musel jsem vzit vec do vlastnich rukou.

Z velkyho batohu jsem ji postupne vytahnul letni kostymek,(asi na me chtela udelat dojem),pizamko ,zupanek,prezuvky,dezinfekcni roztok na ruce,pruvodce po Africe,dva svetriky , kozenou bundu a lahev skotske whisky.

Nechtela se toho nejdriv vzdat,ale kdyz jsem ji ujistil,ze nic s toho urcite nebude potrebovat a ze ji urcite nic pozdeji do sveho batuzku nevezmu,tak si to radeji vodlozila. Teda az na tu lahvinku Whisky.
Tu jsem povolil vzit jako platidlo a nakonec jsem ji i nes....

Vratili jsme se do prvni kancelare a zaplatili listek na trajekt.

Po zaplaceni nam urednik rekl ,ze trajekt odjizdi za dve minuty a hlasite se rozchechtal.

Bezeli jsme jak streleny a snazili se nebloudit v tunelech vedoucich na jednotliva mola.

Myslim,ze pani ucitelka poprve ocenila,ze jsem ji pomohl odlehcit batuzky. Uz se o nich nikdy nezminila.

Konecne sedime na trajektu a muzeme si oddychnout. Mame pred sebou temer tri hodiny cesty.

Do pristavu Tanger jsme dorazili kolem ctvrte hodiny odpoledne. Bylo po desti a celkem teplo a slunce. Hned si nas vyhlidl hloucek samozvanych pruvodcu a zacali se o nas pretahovat. Vedel jsem ,ze nemame moc casu a ze pruvodce muze lecos usnadnit.

Srazil jsem mu cenu z peti na ctyri eura a vyrazili jsme do stredoveku.

Menoval se Jossef a byl vychcanej jak mraky. Pokazde ,kdyz jsme odmitly vstoupit do kramu jeho kamarada,se ocividne nasral ,ale hned se tvaril zase jako by nic. Priznavam,ze by jsme bez neho nikdy neprostoupily labirintem ulicek starobyle Mediny a poprve jsem pochopil ,co to je "labirint".

Kdo to nezazil ,tak nepochopi. Cizinec se z toho proste nedostane. Propadne se do hlouby mesta a mota se a zamotava se az si musi koupit koberec a za odmenu ho prodavad vyvede ven.

Cesta na nejvissi bod od kut je rozhled na mesto je jen jedna a bez pruvodce ji nenajdete.

Na ceste jsou vsak jeste dalsi pasti. Ve vezi od kut je jediny rozhled na mesto jsou v patrech postupne kramek s kobercema,pak kramek s keramikou a pak kramek se vsim.

Jen malo kdo se dostane nahoru bez koberce a uz vubec ne dolu bez toho ,ze by neutratil.

         My jsme byli jedni z malokda a myslim,ze na nas dlouho nezapomenou.

Priblizil se vecer a nastal cas urobit strategickej plan.

Pruvodce nam prozradil,ze v devet odjizdi lehatkovy vlak do Fezu i do Marakese.

Bylo rozhodnuto. Stravime noc ve vlaku do Marakese,rano si prohlidnem mesto a vecer pojedem zase nazpatek. Vzdalenost okolo 800Km.

Pomalu jsme vyrazili na nadrazi. Cestou jsme navstivili kramek s hedvabim,kde jsme nakoupili par darku pro blizke. Pruvodce s obchodnikem se vsemozne snazili a vrsili na pult vic a vic druhu vseho mozneho. Barvy hedvabi jsou fakt kouzelne. Casem jsem pochopil,ze pruvodce ma s prodeje procenta,coz me nastvalo,ale rozehranou hru jsem si vychutnal az do konce. Nechal jsem ho lest po zebriku pro vsech devet druhu zelene a osum druhu cervene a stul se plnil a pani ucitelka se zacala dostavat do spiraly vasne.Jeste chtela videt vedle sebe oranzovou s tirkisovou a nedokazala se rozhodnout jestli si ma vzit od kazde barvy tri druhy nebo raci vsechny. Myslim,ze hedvabi ma tu moc,ze nad jeho krasou clovek muze prestat i myslet. Konecne prisla moje chvile,kdy stul uz praskal pod vsema odstinama barev a ja vytezoslavne vytah ze spodu modrou a bilou spulku a oznamil,ze platim.

Prodavac sel skoro do vrtule,ale jeste tu byla pani ucitelka. Ta to dokazala stahnout z puvodnich sestnacti spulek na sest a to jsem ji musel zatlestat. Fakt dobrej vykon na zenskou.

Rozloucili jsme se s prodavacem i s Jossefem a vydali se nocnim Tangerem na vlak.

Cesta uz byla jednoducha ,novym mestem porad rovne az na konec. Sice nas pruvodce upozornoval,ze si musime vzit taxik,jinak zarucene vnoci  na konci mesta prijdem o zivot ,ale me to pripominalo jenom Ziskov. Tam si taky taxika neberu ,takze jsme slapali pesky.

         Nadrazi vypadalo celkem v pohode a tak jsme zamirili rovnou k pokladnam.

Bohuzel jsme se dozvedeli ,ze lehatkove vozy jsou uz vyprodane ,takze jedine 800km sedet a nespat.   Do toho nejdu,takze zase zmena planu. Rozhodli jsme se jet rano do Fezu,coz je kralovske mesto v pohori Atlas a je pouze ctyri hodiny cesty. Odjezd v sest hodin rano. V deset ve Fezu ,prohlidka mesta a nocnim vlakem spatky do pristavu a trajektem do Spanelska.

Bereme si teda taxik spatky do mesta a jdeme najit hostel.To slo celkem hladce,v Maroku si ubytovani hleda Vas ne vy ubytovani. Nasli jsme bekpekr za pet euro a sli na veceri.

Dal jsem si tradicni kuskus s siskebabem. Ucitelka neposlechla me varovani a objednala si skopovy v huste omacce. Takze nakonec jsem mel jen pulku kuskusu.

Vecer se uz nic zvlastniho nestalo. Akorat ucitelce se nelibilo,ze pokoje v ubytovne nemaji dvere a ze je na ni videt az z recepce. Pak si uvedomila ,ze v Maroku nemaji topeni a zacla ji byt strasna zima. Lehnul jsem si do postele oblecenej ,ucitelka poprve v zivote taky a prikryl se trema koprivovejma dekama. Ucitelka ctyrma koprivovejma dekama a madraci,kterejch se valelo vsude dost. Myslim,ze to nemohlo byt moc pohodlne,ale asi se citila bezpecne, protoze ihned usnula.

Rano jsme se probudili v pet a zjistili ,ze leje jako z konve. Taxik si uctoval dabl ,ale na nadrazi jsme dorazili vcas. Koupili si listek ,nasedli a sotva jsme se rozjeli,tak se nam za sklem kupé zacal svet menit jako ve filmu Honzikova cesta.

Panelaky noveho mesta zmizeli v nedohlednu a nahradili je hlinene domky s plechovejma strechama a kravicky privazane u seschlich stromku. Pole byla cerstve oseta cukrovou trtinou a zem kolem trati byla promacena az se tvorili male rybnicky. Nas to mirne znepokojovalo,protoze jsme cekali Saharu,ale mistni lidickove oslavovali.   Voda pro ne znamena zivot . Ja vsak vim od kud ta voda je. Vzpomel jsem si na Temži v Londyne,ktera je uplne prazdna . Takze neni pravda,ze voda zmizela. Vona je ted proste nekde jinde. Asi uz chtela k hodnejsim lidem. Vona je totiz taky ziva a chce delat nekomu radost. Napajet kravicky a cukrovou trtinu na polickach. Raduje se ,kdyz se z ni lidickove radujou a to se v Maroku radujou. V Londone do ni jen curaj a plivou z mostu. Jsem zvedavej jestli se jeste do Temze vrati.

Zatim co ja si takhle spekuluju,tak pani ucitelka cile navazala fronshaft s nejakym pohlednym mistnakem. Vyklubal se z neho umelec a ucil na vesnicke zakladni skole vytvarnou vychovu. Moje sympatie si vsak ziskal az když jsem pochopil,proc tak casto opakuje jmeno "Quantanamo". Nechvalne znama věznice na Kube pro Islamske teroristy. Protoze jsem nerozumel Spanelsky,tak mi pani ucitelka prelozila,ze tak rika te vesnicke skole na ktere vyucuje....

Dil dalsi: Kralovske mesto Fes.

Kolem desate jsme dorazili do Fezu. Mrholilo a foukal ledovej vitr z Atlasu.

Vydali jsme se do noveho mesta hledat hostel. Meli jsme jen mapku z brozury a tak jsme dost bloudili . Konecne jsme nasli infocentrum,to vsak bylo pred peti lety zrusene. Zacali jsme ztrácet cas a nezbylo nez zacit kontaktovat lidi na ulici.

Bohuzel jen malo kdo zde mluvi Spanelsky a uz vubec ne Anglicky. Pani ucitelka tvrdila,ze se pred odletem ucila Hebrejsky,ale moc ji to nefungovalo.Vecinou zabral jenom pozdrav a pak uz jen ruce a nohy. Slovicka "infocentrum"nebo "jazykova skola" nikdo nechapal.

Zacalo byt zbytecne oslovovat na ulici kohokoli. Zameril jsem se na typy se vzdelanym xichtem. Chvili jsem jen stal a pozoroval dav. Najednou jsem spozoroval ,jak po chodniku prichazi postava zeny s pletenou kabelou,satkem kolem ramen a skladacim destnikem nad hlavou. Jeste jsem ji nevidel do obliceje ,ale vedel jsem,ze to je clovek,kterej nam muze pomoct.

Kdyz se priblizila,uvidel jsem,ze ma naliceny oblicej a typnul jsem ji na Nemku.

Nechapal jsem co tu sama v desti dela,ale to bylo jasne znameni. Rovnou jsem ji pozdravil Anglicky a vymenil s ni par zdvorilostnich frazi. Vyklubala se s ni 55leta anglicanka,ktera tu jiz zije 4 roky,uci Anglictinu a snazi se v starobyle Medine zachranit nejaky hystorycky dum.

Poradila nam,ze si mame najit hostel rovnou v Medine,starem meste.Ze to neni tak drahe a jeste budem v jadru deni. Nakonec nam nabydla, spolecnou cestu taxikem,protoze do Mediny jede taky. Byl to uzasnej zvrat a za par minut jsme se ocitli opet ve stredoveku. Uprostred labirintu krivolakejch ulicek frkani nalozenych osliku a ryku neunavnych trhovcu. Koupit tu muzete skoro cokoli.

Ze sklepnich pekarnicek putuji okinkama ven horke Marocke chlebiky,ktere se okamzite ztrácí v hladovem davu. Muzete si koupit bubinek,zivou slepici,kozene mokasiny nebo hlavu velblouda. My jsme si nechteli koupit nic,a to byl nas hlavni problem. Protoze to se neda trhovcum na ulici vysvetlit,ze jste prijeli do Maroka si nekoupit nic. Rozhodli jsme se nakonec, ze si nejdriv najdem hostel a pak,ze se pujdem nekam nechat premluvit ke koupi koberce,nebo neceho podobneho .

Nasli jsme fakt hezke ubytovani v hotylku Maison u Mohameda Zaari.          Bylo prave mimo sezonu ,tak to vubec nebyl problem v takovem super rodinnem hotylku s vlastnima dverma od pokoje uhadat cenu na polovinu.

Pripadal jsem si jak v dome Alibaby, nebo bohateo sejka. Vsechny steny byly pokryte rytinama v kamenych deskach. Ve strese centralni haly okno s bohatou balustradou a pokoje vlastni balkonek smerem dovnitr se zabradlickem a vykladane dvere a strop barevnym drevem. Pro nas za zdi spinaveho a hlucneho trziste neco uzasneho. Vlastni svet a oaza klidu. Nemohli jsme se vsak zdrzovat.

Odlozili jsme si veci a vyrazili zpátky do davu. Pani ucitelce uz pomalu zacali svitit voci nad vidinou koupe vlastniho cerveneho koberecku .

Kramek jsme nemuseli dlouho hledat. Stacilo se na par sekund zadivat na koberac zavesenej na
bydylku pred domem a uz nas majitel zarucene nejveciho skladu s kobercema tahnul do hlouby jeho domu. Maval nam pred ocima zluto hnedo cernym kobereckem vzor Sahara co pani ucitelce padl do oka jak toreador a postupne nas protahnul kuchyni,
vsema pokojema jeho sester, dilnou az do zadniho pokoje,kde bylo jeho kralovstvi. Jmenoval se Imran a ted uz byl i nas hostitel.

Na vsech stenach viseli koberce ruznych vzoru a podel sten z nich byly vyskladane kominy do pasu. Spolu se svim bratrem pred nama zacali rozprostirat koberce vsech druhu a tridit je podle toho jak jsme na ne reagovaly.

Stacilo se zeptat treba co je to za vzor a uz byl koberec na hromade pro nas .Nebo si sahnout na material a uz byl koberec na hromade pro nas. Zatim jsme se vubec nebavili o cenach.
Za chvili pred nama byla metrova hromada rozhazenejch kobercu a v nas mala dusicka,ze uz se vod tud kazdej bez peti kobercu nedostaneme. A to je venku jeste tolik kramecku,kam jsme se mohly podivat. Preekrocit vsak hromadu a odejit fakt uz ale neslo.

Zacali nas presvedcovat, ze cim vic si toho koupime,tim vic usetrime.

OK. Tak ja jsem byl rozhodnutej si jeden koberec koupit. Musi se mi vsak libit a musi byt za cenu kterou si urcim. Pustili jsme se do prace.

Trimetrovej koberec,kterej se nam tak libil,byl za vyhlasovaci cenu 10 000 Dirhamu -to je 30 000korun. Tak to jsme vskutku necekaly.

Tim padem jsme presly na koberce levnejsiho typu.

Chvili jsem špekuloval a pak jsem se raci preorientoval na deky,ktere dle meho nazoru maji vic funkci nez blbej koberec za tricet tisic korun.

Takovou deku muzete nosit pres ramena ,nebo pod ni spat.

Prodavac me dal opet na vyber asi z triceti kousku ,ktere postupne navrsil a vytridil podle mých reakci. Pani ucitelka si zatim vyzkousela nekolik desitek Marockych vesticek a take ocividne zapomela slovo Koberec.

Zacaly jsme se blizit do finale. Kdyz si prej vezmeme ja tri deky a pani ucitelka dve vesticky,tak to sfouknem za dvanacet Dirhamu.

Hohohohohoooo...... tak to se nam nechtelo utratit ani nahodou a zadame studentskou slevu. Obchodníka to rozvasnilo a zacina vymyslet desitky dalsich kombinaci, jak by jsme u nej nejvýhodněji mohli nakoupit. Tak treba ze me da ctyri mensi deky a pani ucitelce jednu hezci vesticku. Cena je vsak stejna.

pomalu zacinam pronikat do cen dek a vesticek a svolavam valecnou poradu.

Shodli jsme se s pani ucitelkou, ze nechceme vlastne utratit kazdej vic nez sto Dirhamu a tak jsem to vymyslel takhle.       Jednu velkou deku za sto a jednu hezci vesticku za sto . Byla to jasne podprahova cena, ale mely jsme jeste v rukavu eso. Totiz nasi ohnivou vodu!

     Akce musi byt rychla a jasna. Zahlasime nase ceny,neustupne shlednem vsechny scény a v posledni chvili kdy obchodník nevymysli zadnou dalsi variantu mu vrazime ke dvoum stovkám nasi lahev Skotske whisky a musi povolit.

Takze jdeme na to.-- Rikam dve ste Dirhamu. Obchodnik prekvapive ctyrista . Vytahuju flasku obchodnik mekne, placa me po zadech a gestem projevuje ,ze jsem dobrej partak a navrhuje ze se o tu jednu stovku rozdelime. Takze dveste plus flaska a jeste padesat. Prichazi moje chvile. Beru mu flasku z ruky,hazu deku na zem a v pohodicce odchazime z jeho rodneho domu. Snazime se s ucitelkou vesele bavit a v dochu pocitame kroky.

Vydrzel to presne ctyricet tri kroku od jeho zaprazi. Potom vybiha s dvema igelitkama naseho zbozi a sape se po flasce Whisky. Mame vyhrano. Dveste plus flaska. JO!

Balime si to do batuzku a konecne vyrazime na prohlidku stare Mediny. Stredovekeho mesta.

Dil dalsi:       Stara Medina .

Vesele si vykracujem s pocitem,ze jsme dobre nakoupily a ze uz muzem jit kam chceme.

Prolejzame krivolake ulicky ,nakukujeme do dilnicek a pozorujeme mistni lidi.

Snazime se vzit do jejich kuze a predstavit si ,ze tohle je jejich kazdodenni chleba. Urcite v tom chaose umeji cist a maji vyslapane svoje cesticky. To jenom my se potacime nevedome bez cile davem kam nas napadne. Proste jsme blby turisti.

Snazime se najit misto ,kde se vydelavaji kuze. Lezeme drze do dvoru a opravdu mame stesti. Nebylo to tezke,uz podle smradu. Jenze nic neni zadarmo a bere si nas do opatrovani mistni neoficialni pruvodce.

Oficialni pruvodce totiz musi mit licenci,jinak jde na tricet dnu do chladku.

Ten nas to resil tak ,ze nam slibil,kam nas zavede a pak kraci tricet kroku pred nama. Kazdou chvilku mizi ,to kdyz prochazi mistni policie. Ma vsak svoje komplice,kteri si nas stale hlidaji,takze se nemusime bat,ze by nas ztratil.

Vede nas do velkeho dvora ,kde se perou a barvi kuze. Vsude jsou v zemi diry s vapnem a strasnej ropuch. Zada o dovoleni majitele a calujem dve eura za vstup na strechu. Stoji to za to. Vidime cely proces a ruznobarevne kade s kuzema. Cervene modre zlute bile a cerne. Ohromne haldy seskrabaneho rouna a susarny s napnutyma kuzema. Vsechno fotime jak pominuty a nadavam,ze mi dojde brzy baterka. Ze strechy je dal nadherny vyhled na Medinu a cele mesto.

Prochazime po strechach do zadniho traktu a dostavame se do neoficialnich mist mezi domky z hliny a vlnitejch plechu. Neskutecna predstava,ze v tom nekdo zije.

Stoupame do prikreho kopce,kde je zricenina tvrze a jeste hezci vyhled. Dokonce i nachvilku prestava prset a vysvitne slunicko.

Do kopce stoupa kazdou chvili osamoceny oslik a prochazi nerusene kolem nas nekam cestou dal. Pruvodce nam vysvetluje,ze to je Medina TAXI . Prevazeji zbozi a znaji dokonale svou cestu. Hmmm....tak to my doma nemame.

Docchazi mi fotak,takze je po srande a vracime se dolu.

Pani ucitelka navstevuje mistni zenske lazne a ma velky zazitek. Me tam teda nepustili ,ale dozvedel jsem se,ze se zde myji vsechny zeny z mesta,protoze ve starych domech koupelny ani kanalizace nejsou.

Pani ucitelce zacina byt hrozna zima a ma hlad.
Pruvodce nas vede do mistni cajovny a opousti nas s peti eury v kapse.

To je dalsi kapitola sama o sobe. Mistni cajovny.

Nevim,jestli jsem se zminil o tom,ze je v Maroku prohybice na alkohol.

Proste tu nejsou nikde hospody a chlapi vysedavaji na zidlich pred cajovnama.

Vypada to dost smesne ,ale zavidim jim. Nikdo tu neni nikdy vopilej a muzi maji ve tvarich stale srdnate rysy i ve vysokem veku.

Caje na vyber je tu jen jeden...Silnej matovej silene slazenej.

Nebudete verit,ale kdyz jste v Maroku,tak se to da pit.
Nic jineho nezbyva.

Pani ucitelce caj nezabira a zacina se jeste vic trast zimou a hladem.

Rozpoznavam u ni prvni priznaky stresu a raci vyrazime sehnat jidlo.

Je to trochu problem, protoze uz mame penize jen na cestu zpatky a par drobnejch. Vsude je dost jidelnicek,ale dost drahych. Vypada to ,ze si dame jen omeletu na cibulce a marockej chlebik.

Jak prochazime kolem jidelen ,nahonci nas tahaji za rukavy a snazi se nas dostat do jejich podniku. Radi bychom ,ale uz na to proste nemame. Pro pani ucitelku to zacina byt velmi stresujici a prvne se projevuje jeji matematicke mysleni.

V zachvatech zurivosti se snazi vysvetlit nejodvaznejsimu nahoncimu, i zebrajicim detem,ze my uz nemame penize...... Fakt jim rika : "we dont have money"! Tomu se vsak vsichni smejou a jeden z nich kontruje : "do Maroka jede bez penez leda somár".

Vyber restaurace se zacina komplikovat a vystridali asi tri. V jedne pry sedi malo lidi,v druhe neni videt do kuchine a v treti kupuju ucitelce misku polivky,protoze zacina ztrácet soudnost. Jeste nas ceka mensi scena s placenim,protoze platime v eurech a majitel nam nechce spravne rozmenit.

Nejdriv nam prinese spravne a kdyz dojidame,tak chce od nas vratit cast penez ,ktere si nezapocital za transakci v bance.

Musim drzet ucitelku na zidli a prebiram vec do vlastnich rukou.

Petkrat zopakuji,ze plati co jsme si ujednali pred jidlem a potom uz jen stupnuju vyraz nespokojenosti v ocich. Pingl to brzo pochopil a dal neriskoval scenu v tak velke konkurenci restauraci.

Nevim co si o nas mysleli kolem ,ale i muj dedecek mi rikaval : "hochu rozmysli si co reknes, protoze prvni slovo plati, druhy leze z gati". Asi byl jejich dedecek moc buzzy a nic jim nerekl.

          Konecne jsme vypadli a sli si lehnout do naseho palace.

Den byl u konce ,mince se otaci cesta dal nevede a ted uz se budeme jenom vracet. Zase spime obleceni pod tlustejma hounema a budicka mame na jednu hodinu ranni. Ve dve nam totiz jede vlak do Tangeru,kde musime stihnout prvni trajekt,jinak je s nama amen.

Pokračování v dalším příspěvku...

Ahoj kamaradi.

(předesílám, že text není psán v českém jazyce a fotky jsem dal raději na Facebook, protože by to tu trvalo dlouho. jsem tam pod jménem Miroslav Sunkovský)

Sice už uteklo trochu vody, ale bylo by škoda sem nezařadit tento románek o té

velke ceste "Tranz Ladakh-Zanskar". Cíl bylo přejít z pohoří Ladaku do Zanskaru a přinést nějaké věci do rozestavěné Sluneční školy,kterou staví naši kamarádi ve vesničce Kargiak.

Vsechno se to semlelo v Lehu, hlavním městě Ladaku v "Tenzin Dickey Tibetian restauraci",kde se schazi vetsina Cechu,kteri dorazi do tyhle

sileny konciny uprostred Indickeho Himalaje.

Zrovna jsem dorazil z Manali po 18hodinach
minibusem a zelenej jak sedma prohlasil u stolu nad "Veg Cheese Momo Fried",ze dal nebo zpátky jedine letadlem..

Vtom se zvednul dredatej chlapek vzadu u stolu a jen tak miomochodem rek: "tak to vem s nama prez hory"....

A to fakt jde?, zustal jsem na nej s vodevrenou hubou zirat. No jasne,je to jenom 260.km a jses spatky v civilizaci.

Zdalo se mi,ze to ma zmakli a do busu se mi na dalsi dva dny nechtelo,tak jsme si placli.

Druhej sen jsem se setkal s Blankou,holcinou z Boleslavi,ktera se mnou mela jít do Kargiaku a zůstat tam jako ucitelka pres zimu ve skole.

Kdyz jsem ji zdelil plan,kupodivu souhlasila s prechodem pohori a nakonec se z ni vyklubala zdatna horolezkyne,ktera ma naspano par noci i v ledovcovejch stenach. Fakt neznicitelnej clovek.....

Petr a Petra jsou dva tulaci,co maji nachozeno po Balkane nekolik ctrnactidennich treku takze taky dost vostrileny lidicky do nepohody.
No a potom ja….

Priznam se,ze kdyz jsem si precet itinerar treku,tak se mi do toho moc nechtelo a dlouho jsem s tim bojoval.

Do tretiho dne jsem si daval ultimatum,jestli to jeste nevotocim a nezdrhnu z toho. Za druhym ctyrtisicovim sedlem uz totis neni navratu. 50km do civilizace uz vas nikdo tezkym terenem na zadech nevodnese.

Cekalo sest sedel nad 4000mnm a tri nad 5000mnm. Trek nikdy neklesnul pod 3000mnm,takze zadna nadej na odpocinek. V noci nespavost z nedostatku kysliku a zadna nadej na aspon malou,malou pruduchu....a 25-30 kg na zadech.

Prechod se skladal z dvou casti. Prvni usek 140km Lamajuru-Padum a druhej usek120km Padum-Sarchu.

Na trati sedla: Prinkitila 3700mnm, Sisir-la 4900mnm, Singge-la 5100mnm, Khiupa-la 4360mnm, Netuke-la 4500mnm, Hanuma-la 5200mnm, Purfi-la 3900mnm a obavane Baralacha 5755mnm.
Celkem 19 dnu na ceste z toho tri dny odpocinku.

Prvni polovina treku byla fakt narocna a meli jsme stesti na pocasi. Prez den se dalo jit v kratkejch +15 stupnu a vnoci podle vysky do -10 stupnu.

Stoupani bylo ale fakt kruty. Hned po prvnim dnu jsem zjistil,ze to nezvladnu s 30kg batohem. Vomackany ramena jak ze sveraku a natazeny lejtka. Vecer teda nastala zabavna hra na vyrazovací ruletu.

V batohu mohlo zustat jen to nejnutnejsi na preziti prvnich stočtyriceti km. Mel jsem z toho fakt respekt,takze sly ven nizky boty Nortface,pytel na batoh,vsechny bavlneny tryka z kratkym rukavem,mejdlo,hreben,uterka,holeni,pul litru slivovice,malej nozik ....atd.

Dalsi den pred nama bylo sedlo Sisir-la 4900mnm a to mělo rozhodnout jestli budu pokracovat v ceste nebo ne. S odlehcenym batohem to ale bylo o moc lepsi a tak jsem zustal na trati.

Pod sedlo Sisirla jsme dorazili tesne za sera a s nadmorskou vyskou se prihlasila i vyskova nemoc. Bylo mi trochu blbe a tak jsem jeste na dve hodky sestoupil o 300vyskovych metru niz. Nastesti se tlaky vyrovnaly a mohl jsem se vratit. Teplota byla kolem -7stupnu a tak jsme poprve proverili kvalitu spacaku. My z Blankou jsme nemeli stan, takze jsme byli dost napnuty jak to budeme zvladat. Nastesti jsem v Lehu vymeknul a tesne pred odjezdem jsem koupil
na trhu silonovou plachtu ze stanku se zeleninou.Vecer jsme to prez sebe natahli a byl to fakt komfort.

Dalsi dny se telo nejak adoptovalo a uz jsme litali do sedel jako vlčáci.

Dalsi dny mam podrobne popsany v deniku a myslim,ze by to bylo tak na 15 stranek ,tak to preskocim a popisu jenom slibenou zaverecnou pasaz s Kargiaku do Manali.

Fotografie z treku a hlavně vesnice Kargiak najdete v galerii fotografíí….

Z vesnice Kargiak 4500mnm uz jsme sli uplne v jine sestave. Ja ,Honza Tilinger(reditel projektu Sun School v Kargiaku),Tibetsky prekladatel Tenam Tenzing Norbua a serpa Tinley. Meli jsme ctyri kone. Dva jezdecky a dva na batohy, takze jsem mel moznost si cast nakladu presunout na kone. Jednalo se o poslednich 60km ,v ceste vsak stalo sedlo Baralacha 5755mnm.

Na kone jsem se dostal jenom ,kdyz nekoho uz bolel zadek,ale ani toho moc nelituju,protoze pobizet kone k vystupu do sedla 5755m bylo obcas pekna drina.Vod 5000mnm uz kone sotva pletli kopytama a vypadalo to,ze je budeme muset tlacit.Priznam se,ze jsem taky pekne lapal po dechu a kazdejch 20 kroku jsem musel davat dve minuty voraz na vydejchani. Trochu jsem si pripomnel svuj vystup na Elbrus v devadesatym sestym roce, tady jsem byl uz nastesti dobre aklimatizovanej,tak se zadny halucinace nekonaly. Zato kone se nam porad tocili vocasem dokopce. Od 5000m uz bylo pokolena snehu a tak se jim spatne naslapovalo na vratke kameny pod snehem. Serpa byl z toho celej znicenej,protoze mu v lete kun takhle vysilenim spadnul i s nakladem do propasti a dole musel vyrezavat sedlo a naklad z hromadky kosti kapesnim nozikem....

Na vrcholu bylo ale krasne. Mraky se nachvili rozestoupily a my mohli udelat par vrcholovejch snimku. Brzo jsme to ale zabalili,protoze mrzlo jako blazen a pred namy byl narocnej sestup.Ve ctyry hodiny jsme byli v zakladnim tabore Chummik Marpo,kde jsme meli prespat,ale rozhodli jsme se pokracovat v ceste,aby jsme to druhy den nemeli tak dlouhy. Normalne se to chodi 4 dny ,my jsme to meli v planu udelat za dva a tak jsme sebou museli docela mrsknout.

Jenze se zacalo stmivat a nakonec se i setmelo. Byli jsme zrovna v kanonu,kde se nedalo nikde taborit a tak nezbylo nic jineho nez pokracovat v ceste.

V nohach uz 30 km a uplne nasrot jsme se potaceli tema vyviklanejma sutrama cernou noci. Pak uz jsme se bali kamkoli slapnout aby jsme nesjeli dolu do udoli. V tom se ukazali kone jako genialni zvirata. Serpa nas ujistil,ze se na ně muzeme stoprocentne spolehnout,ze kone cestu ve tme vyciti a ze dokazou
naslapovat pomoci instinktu stejne jako vedne. Nedovedete si nikdo predstavit ten pocit,kdyz dole huci reka ,vy sedite na koni, udidlo nechate lezet koňovi volne nakrku mate zavreny voci a to zvire s vama naslapuje po 40 cm siroky cesticce mezi vostry vyviklany sutry. To si parkrat zopakujete otcenas a za hodinu se s vama kun zastavi v kempu a kdyz odevrete voci,tak vam nad hlavou sviti orion a vy si reknete: "inu dobra"...

Zase mrzlo az prastilo,foukal ledovej vitr a tak jsme rychle odsedlali kone a zacali stavet stany. No a jelikos to byla posledni noc na treku,tak do toho zacalo huste snezit. Neni fakt nic prijemnejsiho,kdyz vam mrznou palce u nohou ,mate propoceny tri vrstvy,do očí vam lita premrzlej snih a vy v tom stavite stan aniz by jste viděli kde.

Serpa Tinlei se zatim pokousel uvarit na karosinu tradicni tibetsky pokrm Tukpu, coz je vohřátá vosolená voda z maslem a campou . (voprazenej mletej jecmen). S timhle v zaludku jsme po dvanactihodinovem prechodu usnuli tise ve stanech. Nastesti jsem spal ve stanu s Honzou a nemusel jsem vytahovat plachtu vod zelináře.

Snezilo celou noc a tak jsme se v sest rano museli pekne vyhrabavat. Viditelnost tak na 20m a 30 km pred nama.

Ze spacaku to slo fakt ztuha,ale vidina civilizace a omeletky v kantyne u silnice nas pohanela k nebyvalim vykonum.

Na taboristi po nas zustaly jen dva cerny fleky od stanu a konsky bobky. Chuze v závjejích a tajícím snehu teda moc neubihala a jeste se to lepilo na boty,takze se konec cesty spis vzdaloval. Mel jsem trochu namozenou slachu na prave noze,tak se mi posledni km zdaly nekonecny. Navic jsme museli brodit na konich ctyri reky.

V lete u berounky by to byla asi zabava ,ale ve dvou lidech na jednom koni uprostred draveho proudu jsem si rikal,ze by to uz mohlo konecne zkoncit. Ze uz bych radeji do Podolí,do lékárny a kakao.....

Bohuzel to jeste konec ani zdaleka nebyl.    Sice jsme se dopotaceli na silnici Leh -Manali,ale posledni autobus byl uz pryc. Museli jsme teda zacit stopovat nákladˇáky.

Meli jsme stesti. Jeden nas nabral. Sice za 600rp, ale jeli jsme. No a tim zacalo dalsi pekelne dobrodruzstvi.

Pred nama byl totiz prusmyk Baralacha-la 4910mnm a zacalo znovu huste snezit.

Ridic vsak rezal zatacky ,jako by dole v udoli nebylo dost vohorelejch náklaďáků a pouštěl nam k tomu z pribržděný kazety Indicky sprostonarodni vypalovacky.

Nakonec se trak zastavil a my zustali stat uprostred zatacky tesne pod vrcholem prusmyku na tri centimetrovim skraloupu ledu. Nejelo to tam ani zpatkky a pomalu jsme zacali zapadavat snehem.

Nezbylo nez vylezt a volamovat kusy skal a drolit je pod kola nakladaku. Za hodinu jsme se znovu rozjeli.

Po trech km jsme ale opet zastavili a to v kolone nakladaku jedoucich dolu zkopce. Tesne prednama dostala smyk cysterna s benzinam a postavila se napric silnici. To uz byla tma a my zacali znova zapadat snehem.Tentokrat uz ale na dyl. Bylo nas v kabyne sest a pomalu jsme zacali premyslet ,jak se tam jako do rana poskladame. Ridic to nijak neresil . Smotnul nam brko z hasisem a sel se podivat na cisternu.

Jeste jednu zaludnou vec maji vsechny Indijancky auta. Nemaj v kabine ani topeni ani vetrak. Proste tam neni nic a dvere se zaviraji na zastrcku vod kralikarny. Na takovej ten posranej hacek. Toho jsem si vsimnul az ted,jinak bych se vo ty dvere v zatackach nikdy tak pritulne nevopiral. Byla pulnoc a skvirama ve dverich na nas tahla zasrana Himalajska zima. Kolem litali ridici s lopatama a porad vodhrabujou snich,kdyby se to nahodou uvolnilo,aby jsme se jeste hnuli.Pomalu jsme tuhli a delili si posledni margotku,kdyz vtom vpadnul do kabiny zhulenej ridic a ze jako jedem,ze tu cisternu narovnali.

Najednou jsem si zacal prat,aby nenasel klicek ,nebo aby dosla nafta. Bohuzel to nastartoval a rozjel to dolu kouzelnou opijatovou noci.

Nastesti mel asi tyhle stavy v malicku a tak jsme projizdeli zatacky tak pet km v hodine. Zrejme na nej udelala dojem ta točícíse cisterna. Na mne teda udelala dojem velikej. Hlavne kdyz se dotocila tesne na kraji srazu. To vam tak skubne v brise,jako kdyz vam nekdo vytrhne levou rukou slezinu.

V jednu hodinu rano jsme byli v Darce a zapadli s kamijonakama do plechovi boudy,kde varili caj. Kazdej jsme si dali Momo fray a zalehli do spacaku podel plechovy steny. Jeste dlouho do noci jsme pozorovali jak se šoferi zive bavej a vobjednavaj jednu rundu za druhou. Nad barem bzucela slaba zarovka a na stole neustale hucel karosinovej varic s  

klolotavou Indickou polivkou na kari.

Rano jsme dorazili stastne do Kejlongu a chytili si džipa do Manali.

Museli jsme prejet jeste Rotang pass 4700mnm s kterym si mladej ridic s nahonem 4x4 poradil ve snehu bravurne.

Ja uz jsem na to nemel nervy a kacenu jsem drzel za zuby v serpentynach jen silou vule.

V sedle pred Manali jsme jeste videli stankare a hromadny parkoviste s atrakccema kde si svatecni turisti a rodinky z Delhi mohli za pet dolaru objet kolecko ve snehu na lizich. Vsechno se mi to zdalo najednou takovy smesny a najivni,ze jsem se probral raci az v Teple a bezpeci Manali.

Najednou bylo slunicko,25stupnu,žrádla vsude plny hospody a my jsme se sli natahnout do horkejch pramenu lazni Vasistu.

Rikam si,kdyby takhle koncili vsechny pohadky,tak bych ani moc neprotestoval.

Mam zas natankovano na par patku dopředu.....